Řeknu vám, že jsem se na tu akci těšil hodně. Můj pes Rex je fakticky šampion, takže vítězství v kategorii bylo jasné. Ráno jsem ho načesal, vyčistil mu zuby, uši, zkontroloval - když přišla jeho chvilka – jestli má zdravý bobek a byli jsme na odchodu.
A pak přišlo něco, co jsem nečekal.
„Tak si taky ještě vyčisti zuby a vynech ten Calvin Klein. Kdo to má čuchat. Jinak vypadáš dost dobře. Pravda je, že ten řízek k obědu sis moh odpustit, protože ti bude kazit váhu, ale to je tvoje věc.“
Nezmohl jsem se na slovo a Rex pokračoval: „V rámci rovnosti druhů budete na výstavě posuzování i vy, páníčkové. Mám pocit, že to bude pěkný maso. Jsem rád, že nekomentuješ můj ústní projev, protože kolikrát jsi o mně řek: To, je pane pes, JEN PROMLUVIT. Tak teď to máš“
Ani si nevzpomínám, jak jsme se tam dostali, ale že jsem řídil já, na to se pamatuju. Pak to bylo jak ve snu: Hned za vchodem nás šoupli na váhu a opatřili zeleným, žlutým nebo červeným lístečkem. Ten znamenal okamžité vyřazení ze soutěže. V tomto bodě se někteří majitelé zhroutili. Já jsem obdržel zelený, ale zkušební komisař varovně zdvihl ukazovák
Dále jsme byli změřeni a přiznám se, že výška v šošolce (u psa v kohoutku) pro mě znamenala trauma. Ještě o centimetr míň a byl jsem taky mimo. Dále nám prozkoumali srst – pardon vlasy a chlupy – a další pár lidí odpadlo. Nejhorší disciplína byla držení těla a ohonu. O tom se rozepisovat nebudu, jen uvedu, že jsem záviděl přítomným paničkám.
Pak nás nahnali k urologovi, ženy na gyndu a zkoumalo se, zda jsme vhodní k chovu. Zkolabovalo dalších třicet procent. Byli předáni do péče psychologů či rovnou psychiatrů. Vyvstala ovšem otázka, co s těmi, kteří už zplodili děti. Odborná komise se nakonec usnesla, že je nechají naživu, ale že nikdy nedostanou průkaz o vhodnosti k chovu. Doufám, že někdo bude protestovat.
Udělalo se mi šoufl. Co když budu příště taky na tom špatně? A že nějaké příště bude, o tom jsem nepochyboval ani minutu. Zuzana, moje milovaná přítelkyně, se onehdy nápadně dlouho ochomýtala v oddělení věcí pro miminka…. Ach Bože, co když neprojdu a budu jí to muset říct a to bude konéééc.
Z posledních sil jsem se vláčel v kruhu, a kdyby mě Rex nenápadně neřídil drže vodítko v tlamě, kdoví jak by to bylo skončilo. A to na nás ještě pak chtěli, abychom recitovali libovolné verše. Jediné, na co jsem si vzpomněl, byly slavné Hrubínovy verše:
Živote, postůj,
tohle je jistě ta chvíle chvil!
Všechno, co jsem do tebe zasil, všechno, pro co jsem žil,
pro tuhle chvíli zrálo - živote, postůj tedy,
všechno vidím jako poprvé, jako naposledy.
A věřte, že teprve tehdy jsem plně pochopil velikost básníkova génia. Nakonec jsme ještě vyplňovali kvíz, kde nejlehčí otázka byla: Podle čeho dostaly Kanárské ostrovy své jméno?
Byl jsem totálně zničen, potupen a zadupán. Domů nás dopravila Zuzana, kterou Rex zavolal mobilem. Napadalo mě, že mu musím koupit vlastní.
Až večer jsem se odhodlal otevřít tubus s diplomem, kde se skvělo to vytoužené slovo: schopen.
Svatba se Zuzanou musí být co nejdřív, protože další výstava na sebe určitě nedá dlouho čekat.
