Pan řidič aneb „Kdo vás dnes vezl tramvají?“

Pokud patříte do kategorie lidí dopravujících se městskou hromadnou dopravou, konkrétně tramvají, jistě jste se setkali na svých každodenních cestách s celou plejádou šoférů – tramvajáků či tramvajaček. Vozí nás křížem krážem městem ve čtyři ráno i v jedenáct večer, za třeskutých mrazů i tropických veder. Musí mít mnohdy nervy jak ocelová lana, denně se totiž potýkají s bohorovností řidičů za volantem, kteří nejsou omezeni ve svých úhybných manévrech kolejnicemi, několikanásobnou brzdnou dráhou ani bezohledným chováním některých cestujících.

Jezdím tramvají každý den a přes všechna ta úskalí mám velikou úctu k většině těch, kteří mě dovezou do cíle, i když to není zrovna vždycky posvícení. Já si totiž mohu kdykoliv vystoupit a jít se zklidnit, oni však musí pokračovat dál až do konce směny. I když  občas je to – sportovní terminologií – směrem k řidiči na hození ručníku do ringu. Pardon – do kabiny.

Kecal – je to v jádru dobrej řidič, ale svůj stres a hodnocení kritických situací ventiluje permanentním komentářem a samomluvou. Z jeho kabinky se ozývá mumlání občas doplněné hlasitějším komentářem typu: „Ježiši, kdo tobě dal řidičák….!“ To si vždycky vzpomenu, jaká jména vypouštím z úst za volantem já, když se někdo chová jako prase  - publikovat je rozhodně nelze…

Brzdil – s tímto řidičem máte jedinou šanci na přežití – pevně se, pokud možno hned při nástupu, přisajte nejlépe oběma rukama k tyči, rozkročte se a pevně se držte. Začíná vám boj o holé přežití, protože jízda horskou dráhou je proti tomu, co bude následovat, projížďka růžovým sadem. Brzdil vyráží  z každé zastávky jako pilot formule 1 po natankování v boxech a brzdí při každé možné příležitosti. Nejhorší je to však při příjezdech do zastávek. To 2 – 3x cukne, cestující vlají na štanglích a radostně otírají pot z čela vždy, když po zastavení tramvaje stojí i oni. Výstup z prostředku MHD se pak rovná téměř znovuzrození.

Cinkal – možná to je až příliš poetické jméno, je to prostě permanentní vyzváněč a Drnčil. Zvoní s minimálními přestávkami stále. Chápu to v situaci, kdy řidič vozu nacházející se před námi naznačuje touhu odbočit vlevo a zkřížit nám dráhu, chápu to i v situaci, kdy vjíždí do zastávky, kde stojí v protisměru jiná tramvaj a je velký předpoklad, že se spěchající cestující z tohoto vozu vrhnou pod vůz náš. Ale on zvoní téměř permanentně. Když míjí jakýkoliv vůz, když vyjíždí z opuštěné zastávky, na každé křižovatce. A vám drnčí v hlavě ještě hodinu po výstupu.

Flegma – je povznesen nad starosti tohoto světa i dopravní situaci. Rezignovaně čeká, až si všichni nastoupí i vystoupí, nereaguje na nadávky, všechno a všechny ignoruje. Jede, nic moc neřeší, zpoždění ho nechává v klidu a cestující ani dopravní kolapsy neřeší.

Stěžovatel – během jízdy ne delší než dvě zastávky se z jeho hovoru s kolegou, se kterým přes zákaz mluvení za jízdy s řidičem vytrvale hodnotí naprosto vše, dozvíte téměř všechno. Jak ta bába na mzdovce neumí počítat, ředitel je nějakej chytrej, Venca ho včera nevystřídal – debil jeden, Syřani prý zaplaví Evropu, vzadu už mu to zase nebrzdí a salát ke svačině, co si na rychlovku koupil na konečný ve Večerce, mu přijde nakyslej.

Ujíždeč a přejížděč – Jízda tramvají je pro něj malá sportovní soutěž, v níž je téměř permanentním vítězem. Dveře zavírá dobíhajícím vždy, když jsou téměř u vozu a pak dělá, že se kouká jinam a nebo jeho tvář bleskově zhyzdí vítězný škleb. Sportovní terminologií 1:0. Tuto disciplínu pak střídá s vytvářením permanentního tlaku na přecházející chudáky hlavně tam, kde je to vzhledem k situaci složité. Maminka s kočárkem přechází přes první směr vozovky, on stojí v zastávce, ale když se dostane kočárek před dosud stojící tramvaj, zadrnří na ni a poposkočí s vozem, aby ženu nejen smrtelně vyděsil, ale dal jí i okolí jasně najevo, že na přechodu je pánem on a nebýt jeho řidičského umění, žena i dítě by byly.. no spíš už nebyly. Skóre 2:0 – pro řidiče i lidskou blbost.

Magor – bohužel i on nás vozí městem. Je naštvanej, už když si mění s parťákem směnu. Po usednutí a založení aktovky (batůžku, brašny) se ujímá velení a stává se tak neomezeným pánem nad naším bytím. Je neurvalý k cestujícím, směrem do vozu občas vyšle nemístný komentář. Na dotaz, zda vůz se změněnou trasou míří do vámi žádané zastávky bleskově odvětí „…si to přečti na zastávce, neumíš číst?“, na žádost o zakoupení jízdenky odsekne nasupeně „nemám“ a jasně vám dá najevo, kdo že je ve voze pánem a kdo kmánem, a že ho takový budižkničemu bez jízdenky nemá vůbec otravovat. Nejhorší je, že se chce s celým světem stále poměřovat a dokazovat si, jak ON je dobrej. Kritické dopravní situace záměrně hrotí, aby pak otevřenými dveřmi vyplivl na okolní nebožáky svůj světonázor, tedy že každý jiný za volantem tam je omylem a ať jde znovu do autoškoly.

Pan tramvaják – dělá čest své profesi a je radost s ním jet. Předvídá, včas a přiměřeně reaguje na situaci na vozovce, před odjezdem ze zastávky počká, až nastupující stařenka, které pomáhali do vozu spolucestující, usedne. S přehledem i potřebným nadhledem řeší neurvalost některých dalších účastníků silničního provozu, ať už chodců či řidičů za volantem, pro které jako by pravidla neplatila a ten „tydýt“ v tramvaji je pro ně řidič nižší kategorie, tak ať dělá, co umí. Pan tramvaják neujíždí dobíhajícím, na poděkování odpoví minimálně úsměvem a do zastávky dojíždí tak, že se nemusíte ani držet. Řízení i život ho viditelně baví. A jízda s ním pak většinou baví i nás.

Tak přeji pevné nervy, kupu tolerance a hodně jízd s „pány a paními tramvajáky.“ S těmi ostatními ať nás chrání všichni svatí!