Následky následné péče

Nedej Bůh, jak říkáme prostořece my, ateisté, aby vás život ve stavu dočasné či trvalé bezmocnosti zavál do výdobytku české zdravotní mašinérie jménem následná péče či LDN (léčebna dlouhodobě nemocných)…

První řádky scénáře smutné tragikomedie o zákrutách českého zdravotnictví se psaly jako by samy. Člen naší rodiny - senior jménem Jiří - dost přes osmdesát, s jasnou myslí, ale pohybově limitován na francouzské hole, čelil léta vcelku úspěšně nástrahám života i cukrovce. Až nastalo to, co zřejmě nastat muselo. Na chodidle se objevila ranka, která se nehojila a po čtrnáctidenní ambulantní péči následoval rychlý sled událostí – původně jednodenní návštěva ambulance se změnila v převoz do nemocnice a v hospitalizaci, rychle následována amputací dvou prstů a téměř následně i amputací nohy pod kolenem. Chirurgové se činili, ze všech sil bojoval i Jiří, i když se to neobešlo bez jedné větší a pár menších krizí. Na čtyřlůžkovém pokoji přečkal základní pooperační péči, aby byl následně přesunut na kliniku „geriatrie a následné péče“ jedné z fakultních nemocnic.

A tady začíná příběh nabírat na obrátkách. Při mojí první návštěvě mi byl téměř ve vstupních dveřích předán lístek s dlouhým seznamem, co vše mám ihned zajistit a koupit, a to včetně značky. Vlhčené ubrousky, hojivý krém, hojivou pěnu, Nutradrinky na každý den, toaletní papír aj. Přivítal mě opět čtyřlůžkový pokoj, kde byli další dva pacienti.

Dodnes marně přemýšlím, v čem spočíval význam sousloví „následná péče,“ jedno vím však jistě - s jejími následky se potýkám dodnes, někdy ve snech, někdy ve vzpomínkách, které přilétnou nepozvány. Sama v pracovní neschopnosti a omezena na pohybu jsem první týden denně navštěvovala se synem pana Jiřího a nestačila se divit. První střet s realitou nastal, když jsem se podivila, že má pacient ve středu odpoledne tričko se zbytky úterní večeře (ve stolku 3 nová trika), je propocený a hygienicky zanedbaný. „Tak si ho snad můžete převlíct, ne?“ pravila mi jedna ze sester oddělení, zjevně nechápajíc podstatu dotazu. Tak jsem se zeptala, proč je neumytý, pobryndaný se zbytky jídla v zapocených záhybech na krku, zanedbaný a kdy se bude koupat - to jsem však neměla dělat. „Z tohohle pokoje koupeme v pátek,“ dostalo se mi bleskové odpovědi (v sobotu mi pak bylo řečeno – v pátek jsme to nestihli). Nevěřila jsem vlastním uším. „To snad i lidé ve vazbě mají nárok na 2 sprchy týdně,“ osmělila jsem se k námitce a střelila od boku, na pokraji duševního i fyzického vyčerpání. „Co byste chtěla, je nás málo a snad není takový problém, abyste vzala žínku a otřela ho...“ Na to už se nedalo odpovědět, to mě převálcovalo. To vše na oddělení, kde leželi pacienti starších ročníků, samostatně nemohoucí, po mrtvici, amputaci a jiných těžších zákrocích. Sečteno a podtrženo - arogance, neúcta k pacientovi, k jeho nejbližším, návštěvník jako parazit, kvůli němuž se musí pořád něco zdůvodňovat. A to ještě nemluvím o tom, že ne každý může být v době, kdy je běžně ještě v zaměstnání (navečer už bylo zavřeno), každý den na oddělení a zajišťovat veškerou péči. Bylo to prostě a jednoduše odkladiště nepotřebných, neperspektivních a starších pacientů.  

Nebudu rozmazávat skutečnost, že pan Jiří byl zacévkován, což mu vydrželo i další týdny, dokud jsme se pro přetrvávající bolest pacienta nevzepřeli osudu a nežádali odborné zdůvodnění - a hle, najednou cévky zmizely. Jak se prořekla jedna sestra, netušíce, že jsme za otevřenými dveřmi, „co si myslí, kdo má ty bažanty pořád čuchat?“ Je totiž daleko pohodlnější nechat pacienta zacévkovaného, byť s bolestmi, než vynášet bažanta. Stejné to bylo s jídlem. To, že vám sice na stolek dá personál pomeranč, ale nikdo ho pacientovi neoloupe, když toho sám není schopen, je jen maličkost. A tak jsme my, příbuzní a přátelé 4 pacientů (čtvrtý doplnil sestavu zoufalých další den), bez jakékoliv domluvy začali v době návštěvy zajišťovat tyto drobné služby všem pacientům na pokoji. Kdo přišel, oloupal všem pomeranč, donesl kávu, podal žíznivým pití s brčkem.

Vrcholem „následné péče“ se stala scénka připomínající nechutnou science fiction. Bydlíce 200 km od místa hospitalizace pana Jiřího, 14 dní po umístění na toto oddělení, zdvihnu jeho zoufalý telefon s tím, že se nemůže už více než hodinu dozvonit na sestru a leží neschopný samostatné chůze se špatně se hojící ranou po amputaci v posteli ve vlastních exkrementech. Volám zpět ošetřující lékařce a mám neskutečné štěstí, už po třetím pokusu a řadě přepojení jsem spojena s lékařkou (je na telefonu pro pacienty 2x týdně á 1 hod.). Ta mi zdůvodní, že personálu je opravdu málo, ale toto že není možné a že se jde podívat. Jaké bylo moje překvapení, když mi volá za 30 minut zpět se slovy: „ale vždyť pacient má plínu!!!“ Jako by to něco na naprosto nedůstojné situaci měnilo! Má plínu, tak je jedno, že je v tom už druhou hodinu.

Poslední kapitola - když jsme v prostoru u výtahu, před zavřenými dveřmi oddělení, čekali na start návštěvního času  ve 14 hodin, jako bychom se pohledy vzájemně ujišťovali, že to bude dobré. Jaký však byl náš šok, když jsme se se synem a dalšími příbuznými a návštěvníky čekajíce netrpělivě na otevření stali svědky scénky, kterou těžko hledat i ve scénářích „béčkových“ filmů. Z výtahu vystoupili dva borci v montérkách,  s prodlouženým rudlíkem, zazvonili a zmizeli za dveřmi a poté v koupelně. To jsem si ještě namlouvala, že jdou vyvézt něco po opravě, zbytek instalace či podobně. Jaký byl náš šok, když za 5 minut vyjeli, na rudlíku černý pytel se zipem. Situace byla jasná, tvar pytle vypovídal o nákladu nejsmutnějším, možná na tomto místě tím osvobozujícím - pytel s mrtvolou, a to před zraky již tak totálně vyčerpaných a vystresovaných příbuzných, kteří čekali marně na včasné otevření. Frajeři si nás nevšímali, vždyť je to normálka, nastoupili do výtahu a i s mrtvolou zmizeli. A my všichni se na sebe dívali a dusili v sobě tu hrůzu, jestli náhodou nepřijdeme už k prázdnému lůžku, resp. jestli tím, kdo už má následky následné péče za sebou, není ten náš nejbližší.

Na zveřejnění těchto řádech jsem si musela, jak asi pochopíte, dát nemalý časový odstup, než ze mě vyprchá ta bezprostřední surovost a nelidskost okamžiků spojených s hospitalizací nám blízkého, i když vlastně jakéhokoliv člověka. Vždy si na to vzpomenu při zpravodajství z našeho zdravotnictví a z oblasti péče o staré a nemocné. To není problém, který by vyřešilo dovzdělávání a prosté navýšení platů těm samým lidem, kteří už si na tento systém zvykli a jeho zákruty si dokonale osvojili. Ti už se nezmění. To je o vnímání prosté lidské důstojnosti, o vzájemné úctě, empatii, o stáří a jeho časté bezmoci i o té známé větě „všichni jednou budeme staří, Ti šťastnější se toho nedožijí…“

P.S.: Prosím za prominutí, přestože jsou výše uvedené řádky pravdivé, netýkají se nikoho z ošetřovatelů a dalšího personálu, pro které není nesoběstačný vyčerpaný pacient jen „ležák z pokoje XY, co už zase zvoní a znovu se zřejmě „po… (pokálel)“…..