Následky následné péče
První řádky scénáře smutné tragikomedie o zákrutách českého zdravotnictví se psaly jako by samy. Člen naší rodiny - senior jménem Jiří - dost přes osmdesát, s jasnou myslí, ale pohybově limitován na francouzské hole, čelil léta vcelku úspěšně nástrahám života i cukrovce. Až nastalo to, co zřejmě nastat muselo. Na chodidle se objevila ranka, která se nehojila a po čtrnáctidenní ambulantní péči následoval rychlý sled událostí – původně jednodenní návštěva ambulance se změnila v převoz do nemocnice a v hospitalizaci, rychle následována amputací dvou prstů a téměř následně i amputací nohy pod kolenem. Chirurgové se činili, ze všech sil bojoval i Jiří, i když se to neobešlo bez jedné větší a pár menších krizí. Na čtyřlůžkovém pokoji přečkal základní pooperační péči, aby byl následně přesunut na kliniku „geriatrie a následné péče“ jedné z fakultních nemocnic.
A tady začíná příběh nabírat na obrátkách. Při mojí první návštěvě mi byl téměř ve vstupních dveřích předán lístek s dlouhým seznamem, co vše mám ihned zajistit a koupit, a to včetně značky. Vlhčené ubrousky, hojivý krém, hojivou pěnu, Nutradrinky na každý den, toaletní papír aj. Přivítal mě opět čtyřlůžkový pokoj, kde byli další dva pacienti.
Dodnes marně přemýšlím, v čem spočíval význam sousloví „následná péče,“ jedno vím však jistě - s jejími následky se potýkám dodnes, někdy ve snech, někdy ve vzpomínkách, které přilétnou nepozvány. Sama v pracovní neschopnosti a omezena na pohybu jsem první týden denně navštěvovala se synem pana Jiřího a nestačila se divit. První střet s realitou nastal, když jsem se podivila, že má pacient ve středu odpoledne tričko se zbytky úterní večeře (ve stolku 3 nová trika), je propocený a hygienicky zanedbaný. „Tak si ho snad můžete převlíct, ne?“ pravila mi jedna ze sester oddělení, zjevně nechápajíc podstatu dotazu. Tak jsem se zeptala, proč je neumytý, pobryndaný se zbytky jídla v zapocených záhybech na krku, zanedbaný a kdy se bude koupat - to jsem však neměla dělat. „Z tohohle pokoje koupeme v pátek,“ dostalo se mi bleskové odpovědi (v sobotu mi pak bylo řečeno – v pátek jsme to nestihli). Nevěřila jsem vlastním uším. „To snad i lidé ve vazbě mají nárok na 2 sprchy týdně,“ osmělila jsem se k námitce a střelila od boku, na pokraji duševního i fyzického vyčerpání. „Co byste chtěla, je nás málo a snad není takový problém, abyste vzala žínku a otřela ho...“ Na to už se nedalo odpovědět, to mě převálcovalo. To vše na oddělení, kde leželi pacienti starších ročníků, samostatně nemohoucí, po mrtvici, amputaci a jiných těžších zákrocích. Sečteno a podtrženo - arogance, neúcta k pacientovi, k jeho nejbližším, návštěvník jako parazit, kvůli němuž se musí pořád něco zdůvodňovat. A to ještě nemluvím o tom, že ne každý může být v době, kdy je běžně ještě v zaměstnání (navečer už bylo zavřeno), každý den na oddělení a zajišťovat veškerou péči. Bylo to prostě a jednoduše odkladiště nepotřebných, neperspektivních a starších pacientů.
Nebudu rozmazávat skutečnost, že pan Jiří byl zacévkován, což mu vydrželo i další týdny, dokud jsme se pro přetrvávající bolest pacienta nevzepřeli osudu a nežádali odborné zdůvodnění - a hle, najednou cévky zmizely. Jak se prořekla jedna sestra, netušíce, že jsme za otevřenými dveřmi, „co si myslí, kdo má ty bažanty pořád čuchat?“ Je totiž daleko pohodlnější nechat pacienta zacévkovaného, byť s bolestmi, než vynášet bažanta. Stejné to bylo s jídlem. To, že vám sice na stolek dá personál pomeranč, ale nikdo ho pacientovi neoloupe, když toho sám není schopen, je jen maličkost. A tak jsme my, příbuzní a přátelé 4 pacientů (čtvrtý doplnil sestavu zoufalých další den), bez jakékoliv domluvy začali v době návštěvy zajišťovat tyto drobné služby všem pacientům na pokoji. Kdo přišel, oloupal všem pomeranč, donesl kávu, podal žíznivým pití s brčkem.
Vrcholem „následné péče“ se stala scénka připomínající nechutnou science fiction. Bydlíce 200 km od místa hospitalizace pana Jiřího, 14 dní po umístění na toto oddělení, zdvihnu jeho zoufalý telefon s tím, že se nemůže už více než hodinu dozvonit na sestru a leží neschopný samostatné chůze se špatně se hojící ranou po amputaci v posteli ve vlastních exkrementech. Volám zpět ošetřující lékařce a mám neskutečné štěstí, už po třetím pokusu a řadě přepojení jsem spojena s lékařkou (je na telefonu pro pacienty 2x týdně á 1 hod.). Ta mi zdůvodní, že personálu je opravdu málo, ale toto že není možné a že se jde podívat. Jaké bylo moje překvapení, když mi volá za 30 minut zpět se slovy: „ale vždyť pacient má plínu!!!“ Jako by to něco na naprosto nedůstojné situaci měnilo! Má plínu, tak je jedno, že je v tom už druhou hodinu.
Poslední kapitola - když jsme v prostoru u výtahu, před zavřenými dveřmi oddělení, čekali na start návštěvního času ve 14 hodin, jako bychom se pohledy vzájemně ujišťovali, že to bude dobré. Jaký však byl náš šok, když jsme se se synem a dalšími příbuznými a návštěvníky čekajíce netrpělivě na otevření stali svědky scénky, kterou těžko hledat i ve scénářích „béčkových“ filmů. Z výtahu vystoupili dva borci v montérkách, s prodlouženým rudlíkem, zazvonili a zmizeli za dveřmi a poté v koupelně. To jsem si ještě namlouvala, že jdou vyvézt něco po opravě, zbytek instalace či podobně. Jaký byl náš šok, když za 5 minut vyjeli, na rudlíku černý pytel se zipem. Situace byla jasná, tvar pytle vypovídal o nákladu nejsmutnějším, možná na tomto místě tím osvobozujícím - pytel s mrtvolou, a to před zraky již tak totálně vyčerpaných a vystresovaných příbuzných, kteří čekali marně na včasné otevření. Frajeři si nás nevšímali, vždyť je to normálka, nastoupili do výtahu a i s mrtvolou zmizeli. A my všichni se na sebe dívali a dusili v sobě tu hrůzu, jestli náhodou nepřijdeme už k prázdnému lůžku, resp. jestli tím, kdo už má následky následné péče za sebou, není ten náš nejbližší.
Na zveřejnění těchto řádech jsem si musela, jak asi pochopíte, dát nemalý časový odstup, než ze mě vyprchá ta bezprostřední surovost a nelidskost okamžiků spojených s hospitalizací nám blízkého, i když vlastně jakéhokoliv člověka. Vždy si na to vzpomenu při zpravodajství z našeho zdravotnictví a z oblasti péče o staré a nemocné. To není problém, který by vyřešilo dovzdělávání a prosté navýšení platů těm samým lidem, kteří už si na tento systém zvykli a jeho zákruty si dokonale osvojili. Ti už se nezmění. To je o vnímání prosté lidské důstojnosti, o vzájemné úctě, empatii, o stáří a jeho časté bezmoci i o té známé větě „všichni jednou budeme staří, Ti šťastnější se toho nedožijí…“
P.S.: Prosím za prominutí, přestože jsou výše uvedené řádky pravdivé, netýkají se nikoho z ošetřovatelů a dalšího personálu, pro které není nesoběstačný vyčerpaný pacient jen „ležák z pokoje XY, co už zase zvoní a znovu se zřejmě „po… (pokálel)“…..
Věra Benešová
Když je někdo hovadem v životě, je hovadem i na silnici
Uvědomění si své viny i následků, lítost nad způsobenou smrtí, sebelítost, popírání viny i bezbřehá arogance a přiznané lhaní před soudem – to vše nabídl dokumentární film Víta Klusáka „ 13 minut“ odvysílaný na ČT1 ...
Věra Benešová
Trochu profesionality, pane Rejmane ...
Možná si fandové i občasní diváci biatlonu všimli, že čím dál tím víc přibývají pod články z tohoto krásného sportu diskuze na téma Jiří Rejman a jeho komentování. Možná by si to už zasloužilo vyjádření sportovní redakce ČT
Věra Benešová
A je to tady – modrá zóna s vyhrazeným parkováním
... aneb jak se jako symbol nabubřelosti městské mašinérie obce Brna zrodila mrtvola. Do 11.listopadu letošního roku byla část ulice Palackého v Králově Poli vcelku běžně vypadajícím místem nedaleko centra Brna.
Věra Benešová
Pokrok ve jménu civilizace
Jsou chvíle, kdy je třeba se vyrovnat i se zdánlivě jednoduchými problémy a situacemi ... jako třeba s "pokrokem" ...
Věra Benešová
Pan řidič aneb „Kdo vás dnes vezl tramvají?“
Pokud patříte do kategorie lidí dopravujících se městskou hromadnou dopravou, konkrétně tramvají, jistě jste se setkali na svých každodenních cestách s celou plejádou šoférů – tramvajáků či tramvajaček. Vozí nás křížem krážem městem ve čtyři ráno i v jedenáct večer, za třeskutých mrazů i tropických veder. Musí mít mnohdy nervy jak ocelová lana, denně se totiž potýkají s bohorovností řidičů za volantem, kteří nejsou omezeni ve svých úhybných manévrech kolejnicemi, několikanásobnou brzdnou dráhou ani bezohledným chováním některých cestujících.
Další články autora |
Velkolepá Zemanova party. Dorazili Fico, Orbán či čínský velvyslanec
Bývalý prezident Miloš Zeman slaví v sobotu 80. narozeniny. Mezi gratulanty nejsou jen čeští...
Obsese zbraněmi, morbidní porno a stres. Vrah z fakulty střílel už na střední
Premium Čtyřiadvacetiletý muž ze středostavovské rodiny bez ekonomických problémů a se slibně rozběhlou...
K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie
Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....
Malý Vilík prohrál svůj boj s rakovinou. Sbírka pomohla rodině strávit čas spolu
Rodiče malého Vilíka na stránce Donio v červenci vybírali peníze, díky kterým se mohli plně věnovat...
Izraelci vpadli do Libanonu. Jedno z nejhorších období historie, řekl premiér
Izrael v noci zahájil pozemní operaci na jihu Libanonu. Podle prohlášení izraelské armády jde o...
Trump se vrátil do města, kde přežil pokus o atentát. Útočníka označil za monstrum
Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump znovu navštívil Butler v Pensylvánii....
Lodní doprava kvůli povodním stagnuje. Nákladu převezla o polovinu méně než loni
Dopravci za první čtvrtletí přepravili v Česku po vodě 199 000 tun nákladu, oproti stejnému období...
„USA nás zrazovaly.“ Izraelce trápí malá podpora Západu a ztratili víru v dohodu
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli Co mě nejvíce zklamalo? To, že USA i Evropa celý rok víc brzdily napadený Izrael než teroristy,...
Nesehnal kola pro děti, tak je začal sám vyrábět. Dnes prodává do celého světa
Tak dlouho se na českém trhu sháněl po kvalitním sportovním vybavením pro děti, až se rozhodl vzít...
Neviditelná rovnátka jsou gamechanger v léčbě dětských pacientů
Zjistili jste právě, že bude vaše dítko potřebovat rovnátka, a nevíte, jestli zvolit klasická fixní rovnátka, nebo ta neviditelná? Všechna rovnátka...
- Počet článků 20
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1307x
... a taky nemám úctu k pseudoautoritám, ať už skupinovým nebo individuálním, a to mi vztahy právě moc neulehčuje…