O tom, jak je dobré nebýt zbrklý

Trpělivost není mojí silnou stránkou.  Zbrklost mi  v životě několikrát  pořádně zavařila.  Pracuji na tom,  ale  žádné velké zmoudření se s věkem nedostavilo. Zatím.

Jak ráda bych byla rozvážná!  Jako jeden můj dobrý známý. Je původem z Hané.  Je laskavý, rozvážný, a moudrý. Umí báječně vyprávět, miluje lidi a má o nich nepřeberně historek. Představuji si, že takoví jsou na Hané  všichni.  Já bohužel nemám v žilách ani kapičku hanácké krve. Kapička italské  by se tam možná našla.  Co ta se mě natrápila!

Například na hodinách italštiny.  Do kurzu se mnou chodí  paní o trochu mladší než já. Je rozvážná. Rozbouřené vody italské gramatiky překračuje po důkladném uvážení. Z hromady slovíček na břehu si rozvážně vybere, pak je s rozmyslem poskládá a důstojně projde rozbouřenými vodami.

To já tedy ne. Z hromady slovíček vyhrábnu, co mi padne  na jazyk,  pocitově to  naházím  do bouřlivých vod a – někdy  křepce přeběhnu,  jindy se v tom vymáchám. Naše italská vyučující je skvělá.  Nad mými výkony zajásá: “Benissimo! Ma…“ ( "Výborně! Ale…...").  Pro můj přístup má pochopení.   Mé výsledky nejsou ale nijak  skvělé.

Jak ráda bych rozvážně kladla jedno slovo za druhým!  Místo toho mi někdy  slova vyběhnou z úst a žijí vlastním životem.  Znáte ten pocit, kdy  něco  řeknete a  vzápětí  byste  ta slova  chtěli  chytit  do ruky  a vrátit zpátky  do úst a místo toho jen bezmocně sledujete, kam si to letí…? Neznáte? To buďte rádi.  Ušetříte si mnohé zážitky.

Malý příklad. Šly jsme se švagrovou, její dospělou dcerou a mojí dospělou dcerou na  vánoční procházku.  Trochu mrzlo, foukal vítr, poprašek sněhu se  blýskal ve slunci. Šly jsme kolem  rybníka. Koupali se tam otužilci.   Ráda jsem se na ně dívala.  Sama pěkně v péřové bundě a zimní čepici.  Bylo mi zima už jen při pohledu na ně.  Švagrová  je  také se zájmem pozorovala a pak prohlásila, že  za rok by se takhle chtěla vykoupat taky.  Vyprskla jsem smíchy.  Představila jsem si, jak dobrovolně lezu ve studeném větru do ledové vody.  „Ani náhodou. To radši uběhnu půlmaraton!“   Plácla jsem nahlas. A šly jsme dál a povídaly si a vůbec  to byl moc hezký výlet.

O několik týdnů později švagrová telefonovala. Mezi řečí  jen tak zmínila, že si  sprchuje nohy ledovou vodou.  Ta informace mi  proletěla jedním uchem tam a druhým ven.  Tak zkusila jsem to,  šlo to, ale žádné vášně jsem v tom neviděla. Nic, co bych musela  nutně opakovat.  Konec konců, já si taky občas chodím zaběhat.  Takže pohoda.

Za měsíc švagrová  zmínila každodenní sprchování ledovou vodou. Vyhodnotila jsem to tak, že je statečná a víc jsem tomu nevěnovala pozornost.  O několik týdnů později hlásila, že leze do venkovního bazénku po kolena.  To už mi trochu zatrnulo. A že prý její vnouček   varuje, že  nejhorší je to po pupíček.   Evidentně po čase překonala i kritická místa mezi koleny a pupíčkem.  Hlásila pravidelné  venkovní  koupele. To už jsem se vážně začala obávat následků. Na mém zdraví. Ona jen kvetla. 

S prvními jarními dny se ozval i její telefonát: „ Tak si připrav trenýrky a botky, můžeš vyrazit  na půlmaraton! Právě jsem se koupala v řece!“  Venku  byl ledový vítr, tak pět stupňů nad nulou. Otužilci pořádali  ponor na podporu  lidí s roztroušenou sklerózou.  Moje zlatá švagrová se úspěšně a oficiálně zařadila mezi otužilce. A jajajaj!

Když jsem se probrala z mrákot a  zkoukla mapu, měla jsem už celkem jasno, jak daleko je půlmaraton.    Daleko.  Pro mne.  Nejsem žádný Zátopek. Ale zase, když už si tak  pobíhám po lesích, tak ono je to  vlastně jedno,  kam poběžím.  Tak si zaběhnu  do lázeňského městečka  vzdáleného nějakých 22 kilometrů od nás.  Na kafíčko. A aby to mělo  nějaký smysl,  udělám si z toho virtuální  charitativní běh.   Internet mi jich nabídl několik. Termínově se mi nejvíce hodil květen, takže poběžím na podporu  sdružení paraplegiků PARAPLE.  Ať to má nějaký užitek.

Jdu hledat trenýrky a vám přeji hezké jarní dny.