Trpělivost není mojí silnou stránkou. Zbrklost mi v životě několikrát pořádně zavařila. Pracuji na tom, ale žádné velké zmoudření se s věkem nedostavilo. Zatím.
Jak ráda bych byla rozvážná! Jako jeden můj dobrý známý. Je původem z Hané. Je laskavý, rozvážný, a moudrý. Umí báječně vyprávět, miluje lidi a má o nich nepřeberně historek. Představuji si, že takoví jsou na Hané všichni. Já bohužel nemám v žilách ani kapičku hanácké krve. Kapička italské by se tam možná našla. Co ta se mě natrápila!
Například na hodinách italštiny. Do kurzu se mnou chodí paní o trochu mladší než já. Je rozvážná. Rozbouřené vody italské gramatiky překračuje po důkladném uvážení. Z hromady slovíček na břehu si rozvážně vybere, pak je s rozmyslem poskládá a důstojně projde rozbouřenými vodami.
To já tedy ne. Z hromady slovíček vyhrábnu, co mi padne na jazyk, pocitově to naházím do bouřlivých vod a – někdy křepce přeběhnu, jindy se v tom vymáchám. Naše italská vyučující je skvělá. Nad mými výkony zajásá: “Benissimo! Ma…“ ( "Výborně! Ale…..."). Pro můj přístup má pochopení. Mé výsledky nejsou ale nijak skvělé.
Jak ráda bych rozvážně kladla jedno slovo za druhým! Místo toho mi někdy slova vyběhnou z úst a žijí vlastním životem. Znáte ten pocit, kdy něco řeknete a vzápětí byste ta slova chtěli chytit do ruky a vrátit zpátky do úst a místo toho jen bezmocně sledujete, kam si to letí…? Neznáte? To buďte rádi. Ušetříte si mnohé zážitky.
Malý příklad. Šly jsme se švagrovou, její dospělou dcerou a mojí dospělou dcerou na vánoční procházku. Trochu mrzlo, foukal vítr, poprašek sněhu se blýskal ve slunci. Šly jsme kolem rybníka. Koupali se tam otužilci. Ráda jsem se na ně dívala. Sama pěkně v péřové bundě a zimní čepici. Bylo mi zima už jen při pohledu na ně. Švagrová je také se zájmem pozorovala a pak prohlásila, že za rok by se takhle chtěla vykoupat taky. Vyprskla jsem smíchy. Představila jsem si, jak dobrovolně lezu ve studeném větru do ledové vody. „Ani náhodou. To radši uběhnu půlmaraton!“ Plácla jsem nahlas. A šly jsme dál a povídaly si a vůbec to byl moc hezký výlet.
O několik týdnů později švagrová telefonovala. Mezi řečí jen tak zmínila, že si sprchuje nohy ledovou vodou. Ta informace mi proletěla jedním uchem tam a druhým ven. Tak zkusila jsem to, šlo to, ale žádné vášně jsem v tom neviděla. Nic, co bych musela nutně opakovat. Konec konců, já si taky občas chodím zaběhat. Takže pohoda.
Za měsíc švagrová zmínila každodenní sprchování ledovou vodou. Vyhodnotila jsem to tak, že je statečná a víc jsem tomu nevěnovala pozornost. O několik týdnů později hlásila, že leze do venkovního bazénku po kolena. To už mi trochu zatrnulo. A že prý její vnouček varuje, že nejhorší je to po pupíček. Evidentně po čase překonala i kritická místa mezi koleny a pupíčkem. Hlásila pravidelné venkovní koupele. To už jsem se vážně začala obávat následků. Na mém zdraví. Ona jen kvetla.
S prvními jarními dny se ozval i její telefonát: „ Tak si připrav trenýrky a botky, můžeš vyrazit na půlmaraton! Právě jsem se koupala v řece!“ Venku byl ledový vítr, tak pět stupňů nad nulou. Otužilci pořádali ponor na podporu lidí s roztroušenou sklerózou. Moje zlatá švagrová se úspěšně a oficiálně zařadila mezi otužilce. A jajajaj!
Když jsem se probrala z mrákot a zkoukla mapu, měla jsem už celkem jasno, jak daleko je půlmaraton. Daleko. Pro mne. Nejsem žádný Zátopek. Ale zase, když už si tak pobíhám po lesích, tak ono je to vlastně jedno, kam poběžím. Tak si zaběhnu do lázeňského městečka vzdáleného nějakých 22 kilometrů od nás. Na kafíčko. A aby to mělo nějaký smysl, udělám si z toho virtuální charitativní běh. Internet mi jich nabídl několik. Termínově se mi nejvíce hodil květen, takže poběžím na podporu sdružení paraplegiků PARAPLE. Ať to má nějaký užitek.
Jdu hledat trenýrky a vám přeji hezké jarní dny.
