Historická vsuvka – Centralizační a internační klášter Králíky

Věznění bez soudů, nucená práce v kraji hlubokých lesů. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal do nejzazších koutů republiky to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko-Králický výběžek.

Kola dějin se po druhé světové válce pootočila jen málo. Stačilo několik let a válečné zajatce na Jesenicku vystřídal nový druh zajatců – řeholníci a řádové sestry. Našli bychom je například v Bílé Vodě, Vidnavě a především v klášteře Králíky.   

Příběh studenta

Jaroslava Sallera čekala za necelý měsíc oslava dvacátých pátých narozenin. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 jej i jeho bratry Redemptoristy na teologickém gymnáziu a učilišti v Obořišti probudil hluk.  Konvent přepadli příslušníci státní bezpečnosti (SNB) se zbraněmi!  Policisté obsadili vchody, telefon, chodby. Všichni museli vstát, byli shromážděni v jídelně. Zde si vyslechli, že na rozkaz strany a vlády budou přemístěni na tajné místo a že se vše potřebné dozví následujícího dne.  Mají si sbalit věci na 3 dny, ostatní věci budou prohledány a poslány za nimi.  Než opustili klášterní budovu, podstoupili prohlídku osobních věcí. Pod napřaženými samopaly si studenti a vyučující odnesli věci do přistavených autobusů. Ještě za tmy vyjeli směrem ku Praze. Tu ale objeli a pokračovali na Hradec Králové a stále na východ a ke hranicím. Pak už bylo jasné, kam je vezou. Klášter na Hoře Matky Boží u Králík znali, patřil jejich řádu. Bylo už světlo, když se autobusy zastavili na kopci. Nebyli první. Celý kopec byl plný autobusů, nákladních aut, policistů, bratrů z jejich i dalších řádů – Jezuitů, Františkánů, Těšitelů a dalších.

Hned první den přijelo 22 příslušníků SNB a s nimi dva tajní, kteří se chtěli vmísit mezi bratry, ale jejich úmysl byl hned poznán. Celých 14 dní trvalo, než se všichni v provizorních podmínkách ubytovali.  Představené řádů odvezli policisté pryč-prý do kláštera v Želivi, od té chvíle o nich řeholníci neměli dlouho žádné zprávy.

Další dny byli rozděleni do pracovních skupin. Někdo pracoval na opravě kláštera, další v hospodářství, jiní pracovali v truhlárně, v lese nebo na poli. Práce zdarma šest dní v týdnu.  Pro mladého bohoslovce  byly ale následující čtyři měsíce současně i jedno z nejkrásnějších období života: „byli jsme opravdu jako jedna velká rodina“.

Tak to šlo až do září, kdy museli mladší bratři a s nimi i Jaroslav Saller nastoupit povinnou tříletou vojenskou službu u pomocného technického praporu (PTP).  Stala se z nich levná pracovní síla nasazená na práci v kamenolomech, stavbách, v lesích i zemědělství v Čechách i na Slovensku.

O rok později, v září 1951, za ním přišel voják od PTP, jezuita vyslaný biskupem, který se jej zeptal, zda chce přijmout kněžské svěcení, protože splnil všechny podmínky.  Jaroslav  Saller tajně svěcení přijal od biskupa Kajetána Matouška v jeho soukromé kapli v Praze.

V roce 1953 byl Jaroslav Saller propuštěn z vojenské služby. Propuštění vojíni měli zakázáno nastoupit na všechny vysoké školy a do generálního semináře v Litoměřicích zpravidla odmítli vstoupit, protože sloužil k převýchově „vlasteneckých“ kněží. Jaroslav tedy začal pracovat jako závozník v Praze a později pracoval jako skladník v Sušici. Jiná, než dělnická práce pro něj nebyla. Pod hlavičkou tehdy povolených hnutí se věnoval skautingu.

Byl zatčen 10. prosince 1956, za zprostředkování úkrytu a útěku za hranice studentu Zdeňku Ciklerovi. Ten se angažoval v kroužcích katolické mládeže, které byly ale režimem zakázány. Student se už dva roky skrýval na různých místech. Jaroslav Saller mu nejprve pomohl s úkrytem a později zprostředkoval i přechod hranice. Zdeněk Cikler byl však při přechodu hranic zadržen a následně byl zatčen i Jaroslav Seller. 

Naštěstí nebylo prozrazeno ani jeho tajné svěcení, ani skautské aktivity a tak byl odsouzen „pouze“ na 1 rok. Prošel věznicemi v Ruzyni, Pankráci, na Borech a fáral v kamenouhelných dolech. Po propuštění pracoval v různých dělnických povoláních až do dubna 1969, kdy mu bylo uděleno povolení k nástupu do duchovní správy. Povolání, pro které se rozhodl již ve třinácti letech, pak vykonával až do konce života.

(Pozn: P. Jaroslav Saller, narozen 10.5.1925 v Sušici: ve 13. letech se rozhodl pro kněžství, začátkem čtyřicátých let vstoupil do noviciátu k redemptoristům v Českých Budějovicích, po skončení války v r. 1946 zahájil filosoficko-teologická studia v Obořišti. Od r. 1969 působil v litoměřické diecézi, od roku 1997 žil v klášteře na Svaté Hoře, zemřel 31.3.1998. Celý život se věnoval práci s mládeží, především skautingu)

Jaroslav Saller vyvázl s poměrně mírným trestem, jiní takové štěstí neměli.

Souvislosti

K římskokatolické církvi se v roce 1948 hlásilo v Čechách a na Moravě více než 77% obyvatel a její vliv nebyl zanedbatelný. Proto se po únoru 1948 stala církev konkurencí vůči státem a vládnoucí stranou hlásané ideologii. Od března 1948 jednali zástupci církve a státu o uspořádání vzájemného vztahu. Jednání zkrachovala ve chvíli, kdy bylo na biskupské konferenci v březnu 1949 odhaleno odposlouchávací zařízení. V dubnu 1948 byla založena komise pro církevní a náboženské otázky, která spadala přímo pod ministra spravedlnosti Alexeje Čepičku. Tlak na církev zesílil ustanovením státem řízeného hnutí „pokrokových“ katolíků – Katolická akce. Hnutí se mělo stát novým partnerem pro vyjednávání.  Biskupové reagovali proti členství v Katolické akci vydáním pastýřského listu, který komentoval aktuální vztah církve a státu. Po jeho přečtení se mnozí kněží ocitli ve vyšetřovací vazbě a někteří z nich byli odsouzeni.  

V říjnu 1949 byly vydány zákony č. 217 a 218 o vzniku Státního úřadu pro věci církevní a o hospodářském zabezpečení církví státem. Tím si stát zajistil nadvládu nad církvemi v prakticky všech jejich aktivitách. Byla zřízena funkce okresních a krajských církevních tajemníků, kteří získávali věřící a kněze k loajální spolupráci a měli vliv na udělení nebo odejmutí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti pro kněze. Pokud kněz vykonával své povolání bez státního souhlasu, nebyl mu přiznán plat a  byl i dále perzekvován: působení bez státního souhlasu bylo obvykle kvalifikováno jako trestný čin „maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. 

Na přelomu let 1949-50 měla řada kněží již zkušenost s výslechy Státní bezpečností, proběhly první soudní procesy a došlo k prvním úmrtím v důsledku psychického a fyzického týrání ve vyšetřovacích vazbách (například farář Josef Toufar nebo brněnský profesor náboženství P. Josef Koutný).

V dubnu 1950 začala likvidace mužských řeholí v rámci „akce K“  a  od srpna začalo docházet k postupné likvidaci ženských řádů.

V rámci „akce K“    byly zřizovány centralizační kláštery pro mužské řeholní řády, které byly tímto násilně likvidovány. Jeden z největších centralizačních klášterů byl zřízen v Králíkách (později sloužil jako internační), další byly například v Oseku, Fulneku, Jablonném v Podještědí, Broumově, České Kamenici nebo Bohosudově.  V Želivi byl klášter internační, kde byli umístěni především představení řádů.

V roce 1948 působilo v českých zemích 26 mužských řádů a kongregací s 1633 členy. V letech 1948-64 bylo ve 175 procesech odsouzeno 361 řeholníků, z toho 18 opakovaně. Ve vazbě zemřeli nejméně 3 řeholníci, během výkonu trestu 6 a následkem úrazu při nucené práci další 4.

Centralizační a internační klášter Králíky

Počátkem dubna 1950 žilo v králickém klášteře šest redemptoristů. Dle dochovaných dokumentů musela policie v noci ze 13. na 14. dubna do kláštera vniknout násilím. Klášter byl prohledán a představený kláštera byl převezen do Želivi, kde byl internován až do roku 1955.

V průběhu rána a dopoledne 14.dubna 1950 byli do kláštera svezeno 228 redemptoristů z 15ti domů a desítky dalších řeholníků z dalších řádů.

V období od dubna 1950 do prosince 1954 prošli centralizací v Králíkách členové redemptoristů, františkánů, kapucínů, minoritů, jezuitů, dominikánů, salesiánů, premonstrátů, benediktinů, cisterciáků, školských bratří, kasalantinů, augustiniánů, bosých augustiniánů, křižovníků, těšitelů, salvatoriánů, verbistů, milosrdných bratří, lazaristů a basiliánů. Z celkového počtu 228 internovaných řeholníků byla v dubnu 1950 část přestárlých nebo nemocných bratrů do Broumova a do semilské nemocnice. Do konce téhož roku se pohyboval počet internovaných od 100 do 180 osob, v dalších letech jejich počet nepřesáhl 130 řeholníků.

Klášter na Hoře Matky Boží u Králík byl hlídán příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB) a v klášteře byla zřízen funkce zmocněnce, kterým se stal František Staněk. Ten také zasílal Státní tajné bezpečnosti (StB) hlášení o situaci a převýchově zadržených. Řeholníci se museli účastnit převýchovy formou školení, nakládalo se s nimi jako s vězni, byla jim cenzurována pošta a byli určeni k otrocké práci.

Internovaní řeholníci byli přesouváni mezi centralizačními kláštery, mladší byli odvedeni ke splnění vojenské služby u PTP, další byli odesláni na různé brigády, například výstavbu Klíčavské přehrady.

Propuštění z centralizačního kláštera bylo v tomto období možné pouze na základě žádosti o dobrovolný odchod do světského života. Studenti bohoslovectví v dalších letech mohli, pokud jim to bylo státními církevními orgány schváleno, nastoupit ke studiu na státem zřízené a dozorované Katolické teologické fakultě v Litoměřicích.

Mnozí starší a nemocní řeholníci v centralizačních klášterech zemřeli na následky nelidských podmínek a nedostatečné zdravotní pomoci. Jedním z nich byl například Dr. Pavel Opavský (Jezuita), který utrpěl v důsledku  namáhavé práce v internačním táboře Králíky infarkt, na jehož následky 25.8.1952 zemřel.

Hromadné propouštění internovaných bylo zahájeno až koncem roku 1954. Poslední řeholníci byli z internace v Králíkách propuštěni v roce 1961. 

Budova a majetek kláštera

Správou majetku vyklizených klášterů byl pověřen Náboženský fond (později přejmenován na Náboženskou matici). Budova kláštera i s hospodářstvím v Králíkách zůstala v majetku tohoto fondu do roku 1961, kdy byla předána České katolické charitě. Hospodářství bylo později převedeno pod Státní statek Králíky.

Movitý majetek byl sepsán a odvezen. Část starých tisků připadla Národní knihovně v Praze, část jich byla odvezena do Státní studijní knihovny v Hradci Králové. Velká část tisků a cenných předmětů zmizela.

Po odchodu posledních internovaných řeholníků (1960/61) sloužil klášter jako domov pro sestry z Kongregace Neposkvrněného početí Panny Marie.

Po roce 1990 jej do správy převzali opět redemptoristé. Za pomoci nadace zřízené německým důchodcem panem Franzem Jentschkem (1925-2018), původním obyvatelem Králík, byl klášter postupně opravován.

V roce 2013 redemtoristé z kláštera odešli, protože vzhledem k malému počtu členů již nebylo v jejich silách udržovat veškerý řádový majetek. Duchovní správu převzalo Biskupství královéhradecké. Tím se začala další kapitola historie kláštera, jejíž počátky sahají až na konec sedmnáctého století.

Církev a režim (1948-1968)

Vztah katolické církve v Československu vůči vládnoucímu režimu nebyl jednotný. Na jedné straně byli katolíci, kteří byli režimem pronásledování, mnozí odsouzeni a někteří z nich v důsledku pronásledování, věznění nebo následkem otrocké práce zemřeli.  Na druhé straně byla skupina duchovních, kteří byli k totalitnímu režimu více než vstřícní.  Mezi těmito krajními body pak byli duchovní i laici snažící si udržet náboženský život v malých komunitách nebo kroužcích, aniž by se dostali do střetu s vládnoucím režimem. Zcela specifickou skupinou lidí pak byli ti, kteří režimu sloužili a byli za to odměňováni.

Nejznámějším prorežimním knězem byl Josef Plojhar (1902-1981). Byl vzdělaný (vystudoval gymnázium a biskupský seminář, ovládal 7 jazyků), společenský a ctižádostivý. Záliba v alkoholu a ženách z něj dělala mizerného kněze, ale skvělého společníka.  Předválečné angažování v České straně lidové (ČSL) a kritika německé okupace byli důvodem pro jeho uvěznění v koncentračních táborech (1942-45). Po roce 1948 spolupracoval jako jeden z vedoucích představitelů ČSL s komunisty, což mu vyneslo místo ministra zdravotnictví, kterým byl až do roku 1968. Od roku 1976 až do své smrti byl poslancem. Zemřel při oslavě Velké říjnové revoluce na sovětském velvyslanectví.

Na opačném konci intelektuálního spektra bychom našli dozorce v centralizačním klášteře. Byli to sympatizanti vládnoucí strany, bez vzdělání a životního rozhledu.  Politickým zmocněncem, tedy velitelem kláštera v Králíkách, byl František Staněk - bývalý člen StB, původním povoláním strojní zámečník a četník.  Ve funkci zmocněnce zůstal až do roku 1957, kdy žádal zpřísnění ochrany v klášteře, v čemž mu nebylo vyhověno a byl vystřídán rovněž bývalým příslušníkem StB Josefem Urbanem. Podle dochovaných dokumentů byli ve svém dalším působení zmocněnci i dozorci režimem oceňováni a odcházeli do důchodu s vysokými výsluhami.

Z historických  dokumentů vyplývá, že v klášteře Králíky působil mezi internovanými i spolupracovník s StB (krycí jméno BEURON). Pravděpodobně se jednalo o některého z řeholníků. Snaha o získání spolupracovníků StB z řad řeholníků byla častou součástí výslechů.  Zatímco počátkem  padesátých let bylo při výslechu mnohdy používáno fyzické násilí, později užívali především psychický nátlak, odepírání spánku a omezení jídla.  Není divu, že nakonec téměř každý podepsal cokoliv….

Mezi spolupracovníky StB byli ti, kteří z donášení na druhé měli osobní nebo hmotný prospěch.  Byli mezi nimi i ti, kteří byli ke spolupráci donuceni. Je zdokumentován případ, kdy se ke spolupráci řeholník bratrům přiznal – a jiný to na něj oznámil. Jsou zdokumentovány příběhy těch, kteří škodili, i těch, kteří se snažili neškodit. Co člověk, to příběh. Jen ty příběhy nejsou vždy černé nebo bílé.

Půjdete-li stromořadím na Horu Matky Boží nad Králíky, vzpomeňte si na ty, kteří tady byli zavření. Ale i na ty na druhé straně.…

Zdroje:  Zpracováno s využitím materiálů Památníku obětem internace Králíky, dále Vlček, V.: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Maňasová D.: Diplomová práce - Akce K a perzekuce řádu redemptoristů, Hoffmannová V.: Bakalářská práce - Řeholníci versus totalita. Případ tzv. centralizačního kláštera na Hoře Matky Boží u Králík (1950–1960), Jaroslav Saller: Boží dobrodruh, webové stránky řádů a kongregací, Paměť národa a  Wikipedie