O romantice a jak se nestát pacientem

Té nabídce nešlo odolat. Romantický víkend v lázních.  Z obrázku se na nás dívala blondýna ladně rozložená ve vaně. Manželovi zajiskřila očka.

Dalo se tušit, že blondýna nebude součástí poskytovaných služeb. Ale i tak to byla nabídka lákavá.  Mně k pocitu romantického víkendu v podstatě stačí, když nemusím nic dělat.  Výlety  nebo květinové dary také neodmítám. Tady místo květin nabízeli lahvinku vína.  K tomu masáže, vířivky a podobné zážitky.

Manžel měl nedávno kulaté narozeniny, jeho bolavé koleno naznačovalo, že by mu teplá voda i vlídná masáž prospěla. Nikdy jsme v lázních nebyli a mně to lákalo. Ze zvědavosti. Mám kamaráda, který jezdí do stále stejných lázní každý rok už nějakých čtyřicet let. Obohatilo ho to o spoustu zážitků.

Koronavirus  přivřel cesty do zahraničí, tohle byla možnost, jak si to vynahradit. Od té doby, co s námi nejezdí děti, se naše priority posunuly od počtu najetých kilometrů na kolech nebo lyžích k decentnímu sportování. Pak trochu well-ness a něco dobrého k jídlu. Špetka  koření v kolotoči běžného života.

Nástupním dnem do lázní byl pátek, okolo 14. hodiny, začínalo se obědem. Na pátek jsme si tedy vzali dovolenou, oběd doma jsme vynechali. Vyrazili jsme vybaveni apartními župánky, přezuvkami k bazénu a zkušenostmi z well-ness.

Lázeňský areál je malý, hlavní budova panelákového typu opravená, uvnitř se všechno jen blýskalo. Bylo vidět, že tady investovali dost peněz.  To nevypadalo vůbec špatně.

Odbavení na recepci proběhlo poměrně běžným způsobem. Trochu nás  jen zarazil pokyn, že se máme dostavit k nějakému číslu dveří za doktorkou a k dalšímu číslu dveří pro rozpis procedur. Snažili jsme se naznačit, že tam nejsme jako pacienti. Marně. Hned za recepcí se z nás pacienti stali!

Ocitli jsme se na chodbě mezi skupinou staroušků, kteří tady viditelně nebyli na romantickém pobytu. Čekali jsme. Dlouho. Dorazila dvojice mladých, tak okolo pětadvacítky. Nevěřícně se rozhlédli.  My s manželem alespoň trochu zapadali do kategorie našich spolusedících staroušků, ale téhle dvojici k tomu chybělo ještě tak padesát let.  Už dlouho jsem neviděla někoho tak vykuleného! Začínalo mě to bavit.

Ze dveří občas někdo vyšel, další dovnitř. Čas se vlekl. Tak na tohle jsme si brali dovolenou?! Mému muži naběhla na čele žíla. Je to lev. Hladový lev není  ideální společník. Čekající hladový lev je nevybuchlá bomba.  Ze dveří vyšla dáma v bílém plášti. Manžel ji odchytil a hromovým hlasem se snažil vysvětlit, že nejsme žádní pacienti a že už tady čekáme přes půl hodiny.  Dáma pokývala, že je prý pátek a že přijelo na příjem hodně lidí. Tak to bychom tedy nepoznali….

Naštěstí po chvíli přišla a odvedla nás i s  mladou dvojicí čekat před jiné dveře. Postupně si nás zvala a provedla dotazníkové šetření zdravotního stavu. Zkoušela vyjmenovat běžné i méně běžné choroby a já jí pokaždé musela sdělit, že jsem zatím nic z toho neulovila, vyjma dětských nemocí. Viditelně jsem ji neuspokojila. Každý je přeci pacient! A když ne, tak bude!

Můj muž by jí v tomto směru poskytl více materiálu, ale konstatoval, že je tam na romantickém víkendu a ne u výslechu. 

Byli jsme posláni čekat před další dveře. Tady poskytovali rozpis procedur. Byl to vlastně stejný seznam, jaký jsme dostali v nabídce pobytu, jen k tomu přidělili místa a časy. Počkali jsme si další půl hodinku. Zvláštní. Člověk by řekl, že by to mohli mít připravené předem. Nepřijeli jsme nečekaně.

Pochopili jsme, že se jaksi nepodařilo ze skupiny „ Pacienti“ oddělit skupinu „Romantici“.  Navíc skupina „Pacienti“ se komplikuje tím, že se dělí na „Pacienty na pokladnu“ a „Pacienty samoplátce“. Do toho nebohému personálu dají ještě ty „Romantiky“.

Odpoledne už pokročilo, když jsme se konečně propracovali k obědu. Byli jsme hladoví jako vlčáci. Jídlo se podávalo v samostatné budově. Nejprve jsme se ale museli dostat přes „výživovou specialistku“, která odborně konstatovala, že nemáme žádnou dietu a nasměrovala nás do jídelny. 

Zjistili jsme, že obří jídelna, vypadající jako tělocvična, je pro „pacienty na pokladnu“, boční salonek pro „pacienty samoplátce“ a samostatný salonek je patrně pro „pacienty romantiky“.

Romantiků mnoho nebylo. Logicky jsme se tak ocitli v salonku sami, po chvíli dorazila mladá dvojice, se kterou jsme se pak potkávali celý víkend.

Vařili dobře, obsluha byla vlídná.  Po pravdě, my byli tak hladoví, že bychom už ohlodali i květinovou výzdobu na stolech.

Po velmi pozdním obědě jsme se rozhodli pro romantickou procházku městečkem.  Sotva jsme opustili areál lázní, někdo na nás volal. Byla to naše sousedka z domova,  zdatná důchodkyně, bývalá  učitelka. Věřte, že její trénovaný hlas nepřeslechnete. Je to laskavá dáma. Vlastně ani nevím, proč jí studenti přezdívali Al Kaida.   Mám ji ráda, už týden jsme se neviděly. Sdělily jsme si novinky. Rozhodla se nás provést po městečku.  Nedávno absolvovala prohlídku s průvodcem, chtěla nás obohatit o znalosti stavebních slohů i místopis. Tuším, že manžel měl trochu jinou představu romantické procházky. Postupně se od nás vzdaloval.

Když jsme si my dvě se sousedkou popovídaly a prohlédly památky, počkaly jsme před galerií na manžela. Tam se s námi sousedka rozloučila a my se šli pokochat uměním. Mnoho času jsme na to neměli, čekala nás jakási koupací procedura a večeře.

První večer jsme zakončili na pokoji u lahvinky vína. Pod našimi okny měli mejdan čiperní staroušci. Ti nezůstali u jedné lahvinky. Vydrželo jim to dost dlouho. Bylo horko, měli jsme otevřená okna. Spát se nedalo.  Byla to noc plná vášní.

Druhý den hned po snídani nás čekala série koupelí, masáží a zábalů. Pak oběd a s přestávkami další procedury.  Nezdálo se, že bychom měli čas na nějaký výlet. Personál naštěstí chtěl mít v sobotu také  volno, přeorganizovali si to sami bez ohledu na rozpis, zato mnohem lépe. Přitom nic neošidili. Zbyl nám tak čas na procházku okolo městečka. Velká romantika to ale nebyla, manželovo koleno nespolupracovalo. Stihli jsme obejít okolí, posedět v hospůdce u řeky, zavzpomínat na naše vodácké časy a jít zpět.  Měli jsme toho celkem dost.  Na rozdíl od čiperných staroušků nám asi chyběla  praxe. My šli po večeři spát, oni měli další mejdan.

V neděli ráno nás hned po snídani čekalo plavání v bazénu.  Pak už jen zabalit a odjet. Bazén jsme si prohlédli v minulých dnech, při pobytu ve vířivce. On je to spíš bazének.  Ale těšili jsme se.

Těšili jsme se jen do chvíle, než jsme k němu došli. Před bazénem stál dav staroušků vybavený plavkami a župánky. Stáli tam už dost dlouho.  Připomínali autobusový zájezd. Bylo vidět, že jsou zkušení. Věděli, že si musí uhájit v bazénu svůj prostor.  Musela jsem se začít smát. Tohle byla romantika největší. Strávit hodinu v bazénu tělo na tělo se staroušky! Rozhodli jsme se dopřát jim více prostoru a zmizeli jsme. Při odchodu jsme potkali mladou dvojici nesoucí si také župánky a plavky. Není nad trochu romantiky v bazénu!

My byli z romantiky dokonale vyléčeni. Toužili jsme jen po vlastní posteli a klidu.  Dokonce ani tu vnadnou blondýnu z nabídky jsme tady nepotkali!  Mám takové tušení, že o romantice máme každý jiné představy. 

Romantika je stav mysli, nikoli čin – napsal  Barton Goldsmith.  Romantické zážitky by se asi kupovat neměly. Možná stačí jen drobné střípky radosti.  Nic, za co by bylo třeba platit.

Proto vám přeji  každý den špetku romantiky a zadarmo!