Dáma na rozcestí - a orientační smysl má dovolenou

Celou noc lilo a ráno to nebylo jiné. Provlhlé oblečení z předchozího dne mi uschlo, snídani jsem si nemusela vařit, měla jsem se báječně.

U snídaně jsem se sešla s paní, kterou jsem potkala předchozí večer. Daly jsme se do hovoru a zjistily, že máme tolik věcí společných, že nám u toho povídání snídaně téměř vychladla.

Jmenuje se Iva, bydlí ve Středních Čechách a je jen o trochu starší než já, takže je v nejlepších letech. Po hranicích České republiky chodí už úctyhodných 17 let a má za sebou i celou řadu zahraničních treků.  Stejně jako já chodí často sama – aby si odpočinula od lidí a protože zdraví nedovolí jejímu manželovi ji doprovázet. Podobně jako u nás.  Kamarádky už jejímu tempu nestačí. Podobně jako u mne.  

Tentokrát moudře zvolila putování od chaty k chatě, další ubytování měla zamluvené na chatě Gírová. Trochu mě to překvapilo, měla jsem informace, že chata je zavřená a že ani v sezoně tam už neubytovávají. Chyba, velká chyba! Nebyla to pravda a venku lilo. Přiznala jsem se Ivě, že se tam večer možná potkáme a že zkusím štěstí s ubytováním také. Jinak jsem měla v plánu využít přístřešek Na Dílku a ještě několik záložních variant. Počítala jsem s tím, že každá půjdeme svým tempem a pokud se potkáme, bude to skvělé. Moc pěkně se s ní povídalo. 

Venku pršelo, zdržely jsme se u snídaně povídáním, ale čas letěl. Nezbylo, než vyrazit do deště. Vyrazila jsem tempem dostihového koně několik minut před Ivou.

 Vyrazila jsem tempem dostihového koně, ovšem špatným směrem.  Zjistila jsem to velmi rychle, to už Iva byla venku z chaty a svižně stoupala do kopce správným směrem. Připadala jsem si jako pitomec, ale nedalo se nic dělat. Když se v kopci zastavila, aby si svlékla pončo do deště, předhonila jsem ji a poznamenala něco nelichotivého na adresu svého orientačního smyslu. Pokračovala jsem vzhůru do kopce – abych na nejbližší křižovatce opět špatně odbočila. Jednou za čas se na rozcestí špatným směrem vydám, to přiznávám. Předchozí den jsem za to byla dokonce odměněna úžasným výhledem. Dvakrát za sebou se mi to ale opravdu nestává. Začala jsem mít dojem, že si můj orientační smysl ten den vzal dovolenou.

O něco později se situace opakovala. To se mi opravdu nikdy v životě nestalo.

Iva poznamenala, že to bude třeba tím, jak mám od deště zamlžené brýle. V tu chvíli mi to došlo.  Ono to bude možná ještě jinak.  Někde tam nahoře si Osud asi řekl, že mi musí poslat do cesty někoho se zdravým rozumem. Někoho, kdo se ke mně bude na cestách hodit. Kdo půjde podobným tempem jako já.  Někoho, s kým se bude dobře povídat, nebo dobře mlčet.

Přestala jsem se snažit, abychom šly každá zvlášť. Pokud máme jít spolu, tak to tak bude, pokud ne, tak se to uvidí. A vidělo se. Lepšího parťáka do deště jsem nemohla mít.

Byl krásný podzimní den. Lehce pršelo, byla mlha, ale nefoukal studený vítr ani nebyla velká zima. Krajina hrála všemi barvami – pokud výhled nezakryla mlha.  To se potom z mlhy vynořovaly obrysy stromů - strážců krajiny.  Byla to velká krása.

V okolí Bílého Kříže se cesta zanořila do bláta a kaluží vody, jak ji rozjezdili dřevaři. Bláta bylo po kotníky. Pozvolna jsme stoupaly podél cesty, která přešla v pěšinu, občas jsme míjely osamělá stavení nebo hloučky chaloupek.

Hraniční chodník nabízel pohledy, které mě nutily neustále se zastavovat a fotografovat. Zdržovalo to, ale nemohla jsem si pomoci.

V přístřešku pod Malým Polomem jsme si po asi deseti kilometrech chůze udělaly krátkou přestávku. Je to možná nejvíce fotografovaný přístřešek v České republice.  Najdete v něm elektrickou zásuvku. Ovšem na kilometry daleko není žádné stavení ani žádný zdroj elektřiny. Zato je hned nad ním studánka. 

Vodu jsme nepotřebovaly, pokračovaly jsme po červené značce úbočím Malého Polomu (1061 m) stále podél hranice se Slovenskem. Jen mi při té zastávce nějak zatuhlo koleno. Nepřekvapilo mě to, nepotěšilo, ale dalo se to čekat. Předchozí tři měsíce jsem jen seděla u počítače nebo v autě. Co už tak s tím. Tak se bude muset zase rozhýbat.

Další krátká zastávka nás čekala na Muřinkovém vrchu. V sezoně je to oblíbené místo na přenocování. Současně je to oblíbené a krásné poutní místo – s „kaplnkou Panny Márie Ustavičnej Pomoci“, studánkou a zázemím pro bohoslužby.

Snad proto je zde výjimečně i místo pro odpad od návštěvníků.  Jinak si každý své odpadky odnáší sám. Tady se ale něco zadrhlo – odpadky zůstaly, ale zvěř už se postarala, aby byly rozházené v širokém okolí.

Na setinu sekundy jsem ze zamyslela, jestli je nemám posbírat a vzít s sebou. Pak jsem si to ale rychle rozmyslela. Z Muřinkového vrchu vede na slovenskou stranu cesta sjízdná pro auto, není důvod nosit cizí odpadky v batohu. Stačí mi tam ty moje. Byla jsem z toho ale taková nepotěšená.

Bylo dobře, že jsem si nenaložila batoh odpadky. Stoupání na Velký Polom (1067) bylo výživné.  Rozblácená pěšinka, občas kluzká skála. Kolenu se to moc nelíbilo.

Na vrcholku Velkého Polomu nás čekal malý polom a velká mlha. Prý sem občas zabloudí i medvěd. Musel by stát vedle mne, abych ho v té mlze viděla.  Ale mělo to své kouzlo. Uschlé a popadané smrky, pod nimi vyrážely mladé smrčky, mlha zabalila krajinu do bílého ticha.  Byla to krása.

Sestup po rozmoklé pěšince dal zabrat kolenu, odlehčovala jsem mu hůlkami, jak jen to šlo.  V blátivém terénu se skvěle osvědčily boty. Stovky kilometrů na suchém a tvrdém povrchu jsem s nimi nijak zvlášť spokojená nebyla, chystala jsem se je nechat doma už jen na běhání po lesích.  Při sestupu v blátě a po skále jsem ale konečně ocenila, že je výrobce oproti předchozí verzi zúžil. Noha v nich pevně seděla, vzorek, přestože už má něco za sebou, perfektně držel na kluzké skále i v blátě. Nepromokavé ponožky se také osvědčily, společně to byla skvělá kombinace do kluzkého technického terénu.

Když se před námi z mlhy vynořila Kamenná chata s nedalekou rozhlednou Tetřev, vůbec jsem nepředpokládala, že by mohli mít otevřeno. Jenže měli, bylo tam teplo, sucho a milá obsluha.

Po polévce a pití nás čekal už jen sestup do Mostů u Jablunkova. Tam jsem potřebovala dokoupit něco málo jídla a hlavně noviny, abych si mohla vysušit boty a ponožky, pokud se mi tedy podaří najít nějaké místo na přespání v suchu.

Po nákupu jsme s Ivou zamířily do informačního centra. Je v krásné roubené chaloupce a za tu chvíli zdržení to určitě stálo. Obě jsme obdivovaly techniku stavby roubenky, především dovedně udělanou ucpávku lýkem mezi jednotlivými kmeny. Lýko vytvářelo vzor, jako by kmeny někdo okolo ozdobil výšivkou. Říkala jsem si, že tady se dřevem tedy pracovat umí.  Uvnitř jsme se dozvěděly, že tady se dřevem sice pracovat umí, ale tuhle krásnou práci odvedla firma z Polska. Zato jsme viděly neuvěřitelně precizní výšivky místní autorky, úžasné výrobky ze dřeva a já získala kontakt na ubytování – pro případ, že by to bylo nezbytné. Věděla jsem, že není moc pravděpodobné, že bych se chtěla z cesty na Gírovou vracet, ale člověk nikdy neví… Byla jsem za to opravdu ráda.

Stoupání rozblácenou pěšinou a po mokré trávě podél sjezdovky z Jablunkova bylo sice výživné, ale naštěstí krátké. Další cesta po hřebeni už jen lehce stoupala.  Padala mlha, bylo šero, přesně to počasí, kdy si chcete zalézt ke krbu s hrnkem horkého čaje.  Já zatím ale stále ještě netušila, kde budu spát. Pro jistotu jsem se zastavila u chaty na Studeničné. Měli zavřeno, dalo se to čekat, bylo po sezoně.  Dál už jsem se nechtěla moc zdržovat. Pokud by na Gírové nešlo přespat, čekal mě ještě kus cesty. Tak jsem jen v rychlosti minula pozůstatky jednoho z největších sesuvů půdy v tomto století. V květnu 2010 se kousek od chaty Gírová utrhl svah o šířce 0,3 km a délce asi 1 km. Strhl s sebou původní červenou turistickou cestu a v údolí sloupy elektrického vedení. Stavby naštěstí nebyly ohroženy. Dnes už tam zbyla jen hluboká jáma porostlá zelení.

Na Gírové jsme byly už za chvilku.  Iva venku ještě fotila a já se vydala na průzkum, zda mě tam nechají přespat. Paní provozní byla moc milá. Že to určitě půjde zařídit.  Budou tady dnes mít ubytovanou jen jednu paní a tak když chvilku počkám, tak mi připraví pokoj. V tomhle počasí by mě přeci nevyhnali! Dost jsem si oddychla. Mlha houstla, vlhkost zalézala všude, venku by se sice spát dalo, ale že bych to musela mít za každou cenu, to tedy ne.

Vzápětí dorazila Iva a tak bylo jasné, že až se ubytujeme, máme před sebou ještě nějakou chvíli společného povídání.

Pokoj byl za chvilku připravený a já si konečně mohla sundat mokré boty a ponožky. Vyndala jsem z batohu noviny, abych je nacpala do bot.  Když jsem si ale přečetla nadpis na titulní stránce, orosilo se mi čelo i brýle: „Kontroly na hranici se Slovenskem omezí i turisty, do země musí přes přechod. Turisté se po zavedení kontrol na hranici se Slovenskem nemohou volně pohybovat po stezkách a cestách, upozornila v úterý policie. Mohou využít pouze místa určená k překročení. Za porušení nařízení hrozí pokuta až 5 tisíc korun na místě, po projednání až 50 tisíc korun.“ Došlo mi, že kdybych měla platit za každé překročení zelené hranice se Slovenskem, kterého jsem v uplynulých dnech dopustila, stálo by mě to asi tolik, co cesta kolem světa. Když jsem si vzpomněla, jak jsem hlídky přehlížela jako krajinu nebo je zdravila mávnutím ruky…

Naštěstí nežijeme v policejním státě a hlídky dělaly opravdu jen to, co měly – hledali nelegální migranty a byli schopni odlišit turistu od migranta. Vlastně to byl docela dobrý test, jak společnost funguje. Pokud by policisté využívali (nebo zneužívali) svého postavení, bylo by v našem státě něco hodně špatně.

S Ivou jsme se sešly u večeře a bylo toho dost, co jsme spolu probíraly nad talířem česnečky.  Povídala mi o setkání s Tomem, kterého jsem potkala v Papajském sedle a který jde okolo republiky od  hraničního patníku k patníku, o policejních hlídkách, ze kterých měla respekt a které ji jednou legitimovaly a pak už o ní věděly a nechaly ji jít, povídaly  jsme o cestování i o životě.

Polévka to byla jako od maminky.  Však ji také vařila maminka paní provozní. V chatě se scházela společnost a sál se plnil smíchem. My byly ale už docela utahané. Ušly jsme 29 kilometrů v dešti a náročném terénu, podzimní den byl krátký, venku už byla dávno tma.  Byl čas jít spát. Jak já si vážila toho, že spím v suchu a v povlečení s kytičkami a ne venku ve spacáku, kam zalézá vlhká a studená mlha!