Dáma na rozcestí - a pes baskervillský

Nad Bílými Karpaty svítalo. Tmavé mraky se začaly trhat, po dlouhém období dešťů se objevil náznak slunce.

Zdálo se, že bude docela pěkný podzimní den. Byl čas vylézt z vyhřátého spacáku. Ze stromů kapala rosa, bylo chladno, ale lehký spací pytel a bivakovací vak se i v chladnu nad ránem osvědčili skvěle.

Byla jsem dost zvědavá, jak se osvědčí i zbytek vybavení. V říjnu jsem mohla v horách čekat déšť, mlhu, na hřebenech i sníh. Už před lety jsem ale zjistila, že špatné počasí je většinou jen v mé hlavě. Mnohem víc mě strašily vlastní představy, než pak samotná realita, kdy jde člověk celý den v dešti a v chladnu.  Dříve nebo později déšť přestal a co bylo mokré, nakonec stejně uschlo.

Většinu vybavení jsem měla vyzkoušenou z předchozích cest. Novinkou byl pro mne právě lehounký bivakovací vak, který je prodyšný a současně má schopnost odrážet teplo. Druhou novinkou byly nepromokavé ponožky.  Ranní slunce mě přesvědčilo, že na ty je ještě čas.

 Pokud mám slušné vybavení a předem počítám se špatným počasím, nijak zvlášť mi nevadí. Pokud si ale mohu vybrat, že po celém dni chůze v mokru budu spát v suchu a nemusím stavět stan, rozhodně se tomu nebráním.   Velký obdiv pak mám ke všem, kteří jdou mnoho dní v dešti nebo v mrazu a spí ve stanu. Je to obrovský výdej energie a ani sebelepší vybavení na tom moc nezmění.

Při snídani jsem si vzpomněla na kluky, se kterými jsem se  v létě potkala v Bílých Karpatech a od kterých jsem měla plynovou bombu.  Právě na ní jsem si uvařila snídani.  Kompaktní vařič (Jetboil) funguje skvěle, mám jej už několik let, ale náhradní bombu v horách nekoupím. V létě to tolik nevadí, ale v chladných dnech je to riziko. Už nyní mě nepotěšilo, o kolik déle trvalo ohřátí vody ve studeném vzduchu oproti létu. Odměnou mi byla snídaně s výhledem na Bílé Karpaty.

Z údolí bylo slyšet dívčí hlasy.  Při snídani jsem mohla pozorovat dvojici holek, jak stoupají kopcem, na zádech měly docela malé batohy, šly svižnou chůzí. Když mne míjely, slušně pozdravily: „dobrý den“. Bylo jim tak asi okolo pětadvacítky a z vybavení i pozdravu jsem soudila, že sbírají zkušenosti.  Bylo mi jasné, že půjdou s lehkými batohy rychle a že za chvíli budou za kopci. V klidu jsem dojedla, dobalila a rozloučila se s kapličkou.

Kaplička se zvonem byla postavena v roce 2010 rodinou Josefa Lipinského, postupně přibylo i další zázemí pro turisty – přístřešek, přívod vody, suchá toaleta, zázemí s ohništěm a další. Je to laskavé místo s krásným výhledem na Lyský průsmyk i vrcholky Bílých Karpat. Návštěvníci mohou nechat poděkování v návštěvní knize a příspěvek na údržbu se určitě bude také hodit. Já to alespoň tak udělala. Pak už byl ale nejvyšší čas vyrazit, den byl krátký a cesta dlouhá.

Od kapličky jsem pokračovala k rozhledně na Čubův kopec. Cesta byla podmáčená, nebylo těžké sledovat stopy holek před mnou.  Byla jsem zvědavá, zda uhnou do Francovi Lhoty nebo zda půjdou stejně jako já blíže k hranici.   

Rozhledna na Čubově kopci je krásná, plánovala jsem si ji jako jedno z možných míst k přespání, pokud by to okolnosti vyžadovaly. 

Od rozhledny jsem pokračovala po cestách lesem plným hub a pak dál ke Kobzově lípě na konci Francovi Lhoty. Je to babička stará okolo 500 let a patrně pamatuje i nájezdy tatarských válečníků.

U posledního stavení v obci na mne vystartoval obří pes. Patřila k němu jiná babička. Ta nájezdy tatarských válečníků nepamatovala, ale asi dobře věděla, proč toho hlídače má. Okolo byly jen pastviny a její dům stál na samotě v kopcích.  Pes byl velký jako tele, vypadal jako pes baskervillský a hlídání bral vážně. Docela mi to zvedlo adrenalin. Ocenila jsem turistické hůlky, držely ho v přijatelné vzdálenosti, než dorazila majitelka. Omlouvala se, že nečekala, že by někdo šel kolem tak brzy ráno. Pokusila se přesvědčit psa, že nebudu jeho snídaně a odvést ho pryč. Pes před ní začal utíkat do údolí, babička uháněla za ním.  Chvilku jsem pozorovala zmenšující se postavičky a obdivovala babiččinu kondici.  Fandila jsem pochopitelně babičce.  Na výsledek závodu jsem ale raději nečekala -  co kdyby si pes rozmyslel směr běhu. Vydala jsem se pastvinou vzhůru do kopce a na jeho vrcholku jsem chvilku obdivovala výhled na hřebeny Javorníků.

Byl krásný slunečný podzimní den, jen mraky na obzoru slibovaly změnu. Modrá hřebenovka o několik kilometrů dál nabízela obrázky jako z reklamy na podzim.

Rozhlížela jsem se jen chvíli, čekalo mě stoupání na Makytu  (923 m) a mraků přibývalo. Neztrácela jsem čas dlouhým obdivováním výhledů. Přidala jsem do kroku, zdálo se mi, že bych měla využít slunečného počasí, dokud to jde.

Na vrcholu Makyty se nachází největší přírodní rezervace na území Javorníků. Chráněny jsou bučiny a suťové lesy, občas sem zabloudí medvěd. Mraků přibývalo, foukal studený vítr, nebyl důvod se tam zdržovat. Odbočila jsem na červenou značku a uháněla do údolí, kde bylo ještě docela pěkně.

V klesání do Papajského sedla jsem potkala holky, které mne ráno tak slušně zdravily. Byly z Brna a udělaly si  společně čas na přechod Javorníků a Beskyd.  Moudře zvolily cestu od chaty k chatě, nemusely nosit spacák, stan ani vaření.  Nejbližší ubytování měly zamluvené na Kohútce, čekalo je tedy jen asi pět kilometrů do cíle.  Bylo chvíli po poledni, budou tam opravdu brzy.  Denní dávka 21 kilometrů s lehkým batohem a za pěkného počasí není nic dramatického, ale pokud by se počasí zhoršilo, úplně by to stačilo.

Jít od chaty k chatě mi přišlo jako velmi rozumné řešení pro podzimní přechod hor. Já rozumná být ale nemohla. Nemělo pro mne smysl objednávat si ubytování v turistických chatách.  Naprosto jsem netušila, kolik kilometrů za den ujdu. V létě by to bylo mezi 25-40 kilometry.  Nechodím rychle, musím tedy dříve vstávat, ale bývá dlouho vidět a tak můžu jít až do večera a až pak hledat místo na spaní. Na podzim je den mnohem kratší, ujdu tedy méně. Navíc moje kondice byla výrazně horší než v létě. Nemohla jsem se na ni spolehnout a tak nemělo smysl zamlouvat si ubytování.  Na konci sezony je už většina chat stejně zavřených, bylo tedy pro mne nejlepší spolehnout se na sebe, mít záložní plány a řešit situaci podle počasí a únavy.

V sedle jsem se s holkami rozloučila a uháněla dál. V rychlosti jsem minula mládence v modrém, který vypadal, že jde už dlouho. Pozdravili jsme se a já pokračovala vzhůru do kopce na Kohútku. Kdybych bývala věděla, že ten mládenec je Tom, který jde už tři měsíce okolo republiky po hranici „od patníku k patníku“, byla bych se určitě zastavila. Jeho příběh jsem tak vyslechla až o mnoho kilometrů dál.

Tomáš dal na jaře výpověď z práce, aby si mohl splnit sen obejít republiku po hranici.  Zažil toho neuvěřitelně moc, protože ono je velký rozdíl, zda jdete okolo republiky po své cestě, nebo zda vám trasu určují hraniční kameny.  Můj obdiv má každý, kdo republiku obejde, ať najednou nebo po částech. Ale jít po hranici doslova od patníku k patníku je výkon mnohonásobně náročnější. Návrat do běžného života bude pro Toma asi těžký.  Taková cesta člověka změní.

Před Kohútkou jsem se zastavila ještě u skupinky ocúnů jesenních a pak už mě v chatě čekal trojboj polévka-nealko pivo- káva.

Nezdržela jsem se dlouho, ale i za tu krátkou chvíli se stačilo ještě víc ochladit. Bylo časné odpoledne a já měla před sebou ještě dost kilometrů.  Měla jsem vymyšlených hned několik variant přespání, nejpravděpodobnější cíl byl v Sedle pod Hričovcom.

Čekalo mě tedy nějakých 15 kilometrů s velmi pěkným převýšením – přes Malý Javorník (1019 m), Stratenec (1055 m) a Velký Javorník (1072 m). Nic vyššího už v Javorníkách není, dál už na ně navazují Beskydy.

Studený vítr přihnal těžké černé mraky, občas z nich vypadávaly drobné kapky. Jako by se počasí rozmýšlelo, zda pošle nejprve mlhu a až pak déšť nebo obráceně. Přes cestu přeběhly laně, na okraji pěšinky čekal mlok skvrnitý. Velká odměna za malé nepohodlí na cestách.

Velké stoupání na Malý Javorník mi zpříjemnil cyklista odhadem mého věku. Bylo vidět, že toho má za celý den dost. Kolo do kopce vedl a tak jsme šli stejným tempem a po cestě si povídali.  Řešili jsme cestování, vybavení, elektrokola i počasí.  Uteklo to rychle. Na vrcholu nasedl, popřála jsem mu, ať nezmokne. On mně popřál to samé a ještě za jízdy dolů z kopce volal, ať mě nesežere medvěd. Trochu se mi přitížilo, k obavám mi úplně stačilo sledovat, co se děje na obloze. Medvěda jsem k tomu už nepotřebovala. Ale tušila jsem, že pravděpodobnost setkání s medvědem v Javorníkách nebude velká. Rozhodně to nebyla věc, které bych se měla v té chvíli bát. Sílící vítr a těžké mraky slibovali mnohem větší zábavu.

Na vrcholu Stratence  bylo počasí ještě o trochu horší, pospíchala jsem dál, přes Velký Javorník k rozcestníku na Bútorky. Obloha byla tak temná, že se zdálo, že každým okamžikem přijde noc. U rozcestníku jsem se zastavila, na vteřinu jsem si pomyslela, že by nebylo špatné se podívat po ubytování pod střechou na Kasárnách. Nejbližší domy ale byly setmělé, nikde žádné auto ani světlo. Myšlenku jsem zahnala a pospíchala dál. Bylo jen něco po čtvrté hodině odpolední, když jsem dorazila do přístřešku v Sedle pod Hričovcom (960 m).  Vítr byl tak silný a tak hlasitý, že se zdálo, jako by v korunách stromů jel vlak.

Přístřešek byl ze dvou stran otevřený, vítr jím profukoval, nemělo smysl uvažovat o tom, že bych tam přespala bez stanu. Na závětrné straně bylo jen trochu místa, ale s trochou představivosti by se tam stan vešel.

Vichr mi bral plachtu z rukou, kolíky se zatlouct do štěrkového podkladu nedaly. Tarptent naštěstí umožňuje velkou variabilitu, připevnila jsem jej na konstrukci přístřešku, k lavičce i ke stolu. Jedna hůlka odmítla spolupracovat a nedala se nastavit.  Stan proto byl výškově nesouměrný, ale na funkci to vliv nemělo.  Vítr ještě zesílil, já už ale měla věci v závětří stanu a věděla jsem, že nocleh mám vyřešený. Zbývalo jen uvařit večeři.

Vařič má  integrované závětří, funguje spolehlivě, přesto jsem jej musela dát na zem a ještě chránit plamen rukama.  Chvíli trvalo, než se uvařila voda na čaj a polévku, plynu v bombě zase o něco ubylo. Zalezla jsem s jídlem do stanu, poryvy vichru jím občas lomcovaly, ale držel perfektně. Pak se spustil liják. Pod přístřešek občas zalétlo pár kapek, ale nic dramatického, ve stanu bylo útulně, teplo a pohoda. Vidět moc nebylo, tak jsem jen zvládla telefonát domů a šla spát. Za den jsem ušla 35 kilometrů v kopcích, ve svižném tempu a měla jsem toho dost. Usínala jsem za zvuků bubnování deště na střechu přístřešku. Říkala jsem si, jak se mám dobře a že to byl vlastně moc pěkný podzimní den.