Dáma na rozcestí – trpaslík, pan otec a policisté

Za okny šedivé podzimní ráno. Hustá mlha, občas se mihnul barevný list, jemné kapky dopadaly na okno. Nebylo to počasí, které by lákalo k výletu v horách. Čekal mě dlouhý a náročný den.  Byl nejvyšší čas vyskočit z postele.

V tuhle chvíli se to ale trochu zadrhlo. Vyskakování mi moc nešlo. Koleno do rána oteklo a nechtělo se ohnout.  Po pokoji jsem se spíš ploužila, balení batohu mi zabralo déle, než jsem čekala. Koleno se mezi tím trochu rozhýbalo, vypadalo to na poškozený vaz, ale chodit se s tím dalo.

Na snídani jsem dorazila až po Ivě.  Společnost nám tam dělal pan spolumajitel, už dávno v pilné práci.  Využily jsme toho a podrobily jsme jej křížovému výslechu o historii chaty na Girové.

 Chatu postavil v roce 1932 tehdejší Klub československých turistů z Karviné v čele s JUDr. Leopoldem Dorazilem. Turistická chata nesla původně i název Dorazilova chata. Prvním pronajímatelem byl Frantiszek Schulhauser, který zde působil jako chatař plných 35 let.  V té době nebyla v chatě ani v okolí zavedena elektřina, cesta byla obtížně sjízdná i pro formana s vozem. Teprve v padesátých létech zde bylo instalováno dynamo na výrobu elektrického proudu.

V době druhé světové války zde občas byli partyzáni, ale také zde pobývali Němci. Wehrmacht  zabavil chatu pro lyžařský výcvik vojáků před tažením do Ruska.  Po válce přešla do vlastnictví státu,  chatu provozovaly také Beskydské hotely a restaurace a v roce 1996 ji převzali soukromí provozovatelé. O 26 let později chatu odkoupili noví majitelé a začali s její citlivou rekonstrukcí.

Chata na Gírové má pro mne zvláštní kouzlo. Připomíná mi horskou chatu v Krkonoších, kam jsem kdysi jezdívala na lyže, ještě než se změnila na moderní penzion. Bylo to, jako vrátit se na dávno známé místo. Jen vůně lyžařských vosků chyběla.  Kamenný základ zahloubený do svahu a v něm technické zázemí - v případě chaty Gírová ukrývá i kuchyni, která je s obytnou částí spojena důmyslným výtahem.  Na kamenném základě dřevostavba, v přízemí s prosklenou verandou, která se stala součástí velké obytné místnosti.  Dřevěné schody do patra, pokoje v obou podlažích, v přízemí byt pro správce.  Devadesát let slouží turistům a je zásluhou nových majitelů, že bude sloužit i nadále.

Myslím, že pan spolumajitel si oddychl, když dorazila paní provozní a současně spolumajitelka a my ho přestaly bombardovat otázkami.

Při snídani jsme se s Ivou věnovaly plánování další cesty. Že máme společnou cestu na Trojmezí i do nejvýchodnějšího bodu České republiky, to bylo jasné od prvního dne, kdy jsme se potkaly. Já ale neměla v plánu pokračovat na Bukovec, kudy se zpravidla chodí, ale chtěla jsem to vzít polskou stranou, přes řeku Olzu (Olši) a kolmo vzhůru až na hraniční stezku po hřebenu Slezských Beskyd.  Tahle varianta mi podle mapy slibovala méně asfaltu, lidí a domů, zato víc hor, lesů, pěšin a zábavy.  Zvlášť zábavné by mohlo být vyvrknout si tam někde kotník. Žádné velehory to nejsou, ale i tak jsem měla před touhle trasou respekt a současně jsem se na ni moc těšila. Iva byla tak statečná, že se rozhodla změnit své původní plány a místo přes Bukovec jít se mnou.

Nakonec nezbývalo, než vyrazit do mlhy, která se v drobných kapičkách snášela k zemi. Byla jsem ráda, že jsem noc nemusela strávit venku. Vlhkost zalézala všude.   Měly jsme před sebou okolo třiceti kilometrů a čekaly nás pořádné kopce. Šly jsme svižně a pro jistotu vynechaly všechny méně schůdné zkratky do Hrčavy.  Minuly jsme přístřešek Na dílku – a byla jsem ráda, že jsem tam nemusela spát.

Cesta se stáčela podél polských hranic, když jsme u hraničního přechodu potkaly skupinkou asi patnácti holek a žen vedených veselým chlapíkem, kterému říkaly „ojcie“. Dalo se tušit, že to jejich otec nebude a nuda s ním asi také nebyla. Všichni byli vysmátí, požádali nás o společnou fotografii u hraničního přechodu a když to Iva s úspěchem zvládla, dostaly jsme každá pořádnou štamprli na cestu. Poutní cesty v tomhle kraji budou asi dost náročné. Možná jsem měla doma víc trénovat, nohy jsem měla rázem jako z olova. Došlo i na společnou fotografii zahradního trpaslíka s panem otcem.  

Alkohol rychlost naší chůze rozhodně nezvýšil, a když jsme v Hrčavě zapadly do kavárny, která je příhodně přímo u cesty na Trojmezí, také jsme to neurychlily. V kavárně plyne čas pomaleji, zapovídaly jsme se s paní majitelkou a najednou bylo téměř poledne. Vystřelily jsme z kavárny, koleno mi ale mezitím zatuhlo a nespolupracovalo.

Na Trojmezí, tedy v místě, kde se setkávají hranice tří států  - České, Slovenské a Polské republiky -   jsme se poctivě zastavily u všech třech žulových monolitů. Jen díky Ivě jsem nepřehlédla skutečný trojmezní bod, který je v korytě potoka.

Z Trojmezí jsme pokračovaly na polskou stranu, abychom se obloukem přes Jaworzynku dostaly zpět do České republiky. Na hranicích jsme se rozloučily s opravdu poslední policejní hlídkou. Měli smysl pro humor a když je Iva  požádala o společné foto, tak nás nezatkli za opakované překročení zelené hranice, ale opravdu se s námi a s úsměvem vyfotili.

Pokračovaly jsme podél hranic až do nejvýchodnějšího bodu České republiky, kde jsme potkaly další vysmátou skupinku holek, pro změnu z Moravy a bez pana otce. Požádaly nás o společnou fotografii a za odměnu jsme opět dostaly každá pořádnou štamprli na cestu.  Tím se hladinka alkoholu dostala do rovnováhy v obou nohách a my mohly bez kulhání přejít hranici znovu do Polska.

Sešly jsme do údolí řeky Olsze (Olze) s nadmořskou výškou okolo 500 m n m. Před námi bylo stoupání téměř do dvojnásobné nadmořské výšky. Raději jsme si před tím udělaly přestávku v přístřešku na uskladnění dřeva. Iva přede mnou úspěšně tajila, že ji bolí pata a já zase před ní bolavé koleno. Ideální situace pro vrcholový výstup. V tu chvíli se přihnal černý mrak a dalo se do prudkého deště.  Měly jsme vážně štěstí, že nás to nechytlo po cestě.   Jak rychle déšť přišel, tak odešel, bolavé nohy si trochu odpočinuly a my vyrazily do kopců.

Cesta se změnila v pěšinku a ta v úzký chodníček. Mlha zabalila stromy a na vrcholu Kyčery (989 m n m) už byl pořádný vítr a mlha hustá tak, že bylo vidět jen na pár metrů.

Vyšly jsme na vrchol o dost rychleji, než jsme předpokládaly. Přesto už bylo pozdní odpoledne, obloha se zatahovala, pro mne byl nejvyšší čas začít řešit, kde přespím. Tušila jsem, že Iva měla objednaný nocleh na polské straně v nějakém agro penzionu. Já sice mohla jít s ní a zkusit se tam ubytovat, ale polské zloté jsem neměla a těžko jsem mohla čekat, že v malém penzionu v horách zaplatím kartou.  Další variantou byl docela vzdálený přístřešek nebo některá z turistických chat po cestě.

Nakonec pomohla náhoda. Na rozcestí u Krkavice (977 mnm) jsme potkaly skupinku českých turistů, kteří mi poradili zkusit štěstí u nejbližšího schroniska (chaty-útulny), které je nedaleko, karty tam berou a hosty ubytovávají. Během pár minut jsme došly k chatě Stožek, která slouží turistům už plných 100 let.  

Zkusila jsem štěstí a zeptala se na ubytování u výčepního.  Prý jestli mám ubytování zamluvené. Když slyšel, že ne, zatvářil se, jako bych jej chtěla připravit o poslední úspory. Pak usilovně někam telefonoval a otráveně se nechal slyšet, že nějaké místo by bylo. Jen má malý háček.  Je to koedukovaná místnost a už tam má jedno místo zamluvené nějaký pán. Pokud si myslel, že mě to odradí, tak se dost mýlil. Při pohledu z okna, kde mlha houstla, padala k zemi a pozvolna se smrákalo, mi bylo úplně jedno, jestli budu spát ve skladišti nebo v koedukované místnosti. Sucho a teplo by se mi dost hodilo. Ušla jsem za den jen okolo 25 kilometrů, ale i tak jsem toho měla dost. Ráda jsem zaplatila (kartou) cenu velmi příznivou.

Nastal čas se s Ivou rozloučit. Bylo mi to líto, byla skvělý parťák, ale jinak to nešlo. Předaly jsme si kontakty, objaly se na rozloučenou a naše cesty se rozešly. Iva pokračovala o několik kilometrů dál a já jen o pár pater výš. Nebylo pravděpodobné, že se ještě někdy potkáme.

V posledním patře na mne čekal velký pokoj se sedmi dřevěnými palandami a  výhledem do údolí. Postele čistě povlečené, uprostřed stůl a několik židlí. Využila jsem místo u velkého topení a dala si sušit věci. Mobil nebylo kde dobít, jediné volné zásuvky byly dole v restauraci. Sešla jsem tedy zpět dolů, objednala si pití a dobíjela baterky. Chata se rychle plnila, přicházely skupinky polských turistů, všichni měli boty obalené blátem. Byla jsem ráda, že jsme s Ivou zvolily cestu, kde bylo méně lidí i bláta. Po chvíli jsem se přesunula do umývárny v suterénu. Odemykali ji v pět odpoledne a tekla jen studená voda. Turisty tady nerozmazlují, ale chápala jsem to. Venku by mi bylo o dost hůř.

Večeři jsem vyřešila z vlastních zásob, už byla tma, zalezla jsem do peřin. Po nějaké chvíli dorazil mladý muž s partnerkou, oba v městském oblečení, boty obalené blátem. Byli absolutně zničení. Prohodili jsme pár slov v angličtině, najedli se a doslova padli do postelí. V tu chvíli dorazila k chatě vichřice, která vztekle lomcovala oknem, s ní i prudký déšť, divoce bušící do střechy. Jak já byla ráda, že jsem v suchu a teple!