Dáma na rozcestí - a jak se žije gorolům

Cestou po hranicích republiky mě zajímají příběhy krajiny a lidí v ní. Jak se tam, kudy jdu, žilo nebo žije místním?

Nejvýchodnější výběžek Čech, místo setkání hranic tří republik: České, Slovenské a Polské. Z Prahy víc než 4 hodiny cesty autem. Na mapě lesy a osady se jmény jako je Půlgruň, Gírová, Sťaté, Bařiny, městečka Hrčava nebo Bukovec.

Internet vydá něco informací pro turisty, obrázky dřevěných chaloupek v krásné krajině, informace o  zajímavých  komunálních volbách v Hrčavě a o tom, kdy se krajem mihl vlk nebo medvěd. Nic z toho by nemohlo být vzdálenější tomu, jak tady lidé skutečně žijí. Nebo alespoň tak, jak to vnímám já.

Vlci tady sice dobrou noc nedávají, ale život tady byl i je tvrdý. Lidé žijící pod Slezskými Beskydami byli odpradávna zemědělci, pastevci a rolníci. Jablůnkovským průsmykem vedla důležitá obchodní cesta a současně to byla vstupní brána do Čech i pro vojska, která tudy kdy procházela. Pozůstatky opevnění  (šance) se dodnes nachází nedaleko Mostů u Jablůnkova.

Chudá políčka dávala víc kamení než úrody, pastviny jen těžko uživily velké rodiny.  Mladí lidé odcházeli za živobytím často do ciziny. Důležitým přivýdělkem bylo v minulosti i pašování. Pašovalo se všechno, co bylo zrovna v kurzu  - a za každého režimu. Polský špiritus (líh), koně, dobytek, prádlo, za socialismu elektronika.

 Významný vliv na zaměstnanost v regionu měl rozvoj Třineckých železáren (Werk) a výstavba železnice Bohumín-Žilina. Lidé už nemuseli tak často odcházet za prací do zahraničí a mohli současně dojíždět za prací i obhospodařovat svá políčka.

Většina obyvatel nejvýchodnějšího cípu republiky dnes nežije v osadách, ale v obcích. Obec Hrčava, ležící přímo na hranici s Polskem má přibližně 250 obyvatel, nedaleký Bukovec více než 1 400 a Mosty u Jablunkova více než 3 500.  I nejmenší Hrčava má svoji školku a základní školu. Odhadem 30 % obyvatel regionu se hlásí k polské národnosti, v Mostech u Jablunkova i Bukovci jsou proto školy s polským vyučovacím jazykem. Většina obyvatel rozumí polsky, starší a střední generace si uchovala gorolské nářečí. Zásluhou národopisných souborů se gorolskému nářečí učí i děti.

 Za dalším studiem musí studenti dojíždět téměř třicet kilometrů do Třince a pak dál – do Ostravy, Brna nebo Prahy. Kdo vystuduje jaderné inženýrství, už se domů těžko vrátí. Pokud ano, bude se živit něčím jiným.

Říká se, že pod horami je gorol blíže Bohu i nebi a že teprve tam je opravdu šťastný. Platí to i dnes?

Jak se dnes žije lidem v nejvýchodnějším cípu České republiky jsem poznávala na příběhu čtyř sourozenců. Jména ani příjmení nejsou důležitá, ale myslím, že nejenom místní budou vědět, kdo to je.

V městečku kousek od místa, kde se setkávají hranice tří republik, se narodili čtyři sourozenci. Tři sestry a chlapec. Sotva dospěli a dokončili studia, rozletěli se do světa. Nejstarší sestra do Anglie, další do Skotska, bratr do Kanady a poslední sestra nejblíže – na vysokou školu do Prahy.

Daleko od domova žili roky. V žádném parku ani v lesích ale nebyla tráva tak voňavá, louky tak krásné a lesy na podzim tak barevné, jako jsou ve Slezských Beskydech. Postupně se po letech začali vracet domů. S sebou přivezli něco peněz a hodně zkušeností. Dnes je jim okolo třicítky. Naučili se stát na vlastních nohách a postarat se o sebe.

Bratr se věnuje práci se dřevem, s jednou ze sester koupili turistickou chatu a postupně ji citlivě renovují.  Mladý muž se věnuje rekonstrukci a sestra má na starosti provoz a pronájem pro turisty. Další sestra ještě cestuje a věnuje se malbě. Její obrazy zdobí každý z domů, kde sourozenci působí.

Nejstarší sestru si nové zaměstnání vybralo samo. Jednou měla sen, kdy se jí zdálo, že má kavárnu a pražírnu kávy. Do té doby znala kávu tak na úrovni zákazníka Starbucks. Vystudovala baristické kurzy a kurzy pražení kávy, pořídila si vlastní pražírnu a s pomocí bratra postavili malou dřevěnou kavárnu s výhledem do údolí. Postupně si ji našli nejenom turisté, kteří okolo prochází, ale i odběratelé kávy. Současně provozují s bratrem i další ubytování pro turisty.

Čtyři sourozenci, každý jiný. Drží ale spolu, vzájemně se doplňují, podporují se a současně stojí na vlastních nohách. Šikovné ruce a zdravý rozum. Nezbývá, než jim přát, ať se jim daří a ať stojí vzájemně při sobě.

Tak takhle nějak se žije v nejvýchodnějším výběžku České republiky.