O běhání a chůzi v nejlepším věku

Kdysi se mě  jedna kamarádka zeptala, proč běhám. A hned si i odpověděla, že běh je útěk před něčím.  Odpověděla jsem, že si to nemyslím. Ale červíček zahlodal a od té doby mi to vrtalo hlavou.

U nás v rodině běhal už můj tatínek.  Věnoval se amatérsky atletice a běh mu zůstal až do pozdního věku.  To jsem po něm, spolu s tenisem, podědila.  Maminka byla na pohyb také nadaná, dobře lyžovala, byla nadšená cestovatelka  a místo tělocvičny měla velkou zahradu.  Tyhle vášně jsem po ní také podědila. Takže žádný útěk od něčeho bych v tom nehledala.

A nebo přeci jen?!  S rodinou se křidélka trochu přistřihla.  Péče o děti, o nemovitosti  i práce, to bylo přednější.  Roky jsme sportovali společně s dětmi.  Žádné výkonnostní  sportování, jen pro radost. Děti vyrostly, bylo trochu více času, po padesátce tělo i hlava zavelela, že je potřeba přidat další pohyb.

Běh v lesích byl to nejjednodušší a nejdostupnější léčivo.  A útěk v tom jistě také byl. Když jsem se potřebovala odreagovat, vyčistit hlavu, tohle fungovalo bezvadně.

Pak jsem objevila chůzi na delší vzdálenosti.  Oba druhy pohybu mají v sobě něco z meditace.  Hlava přepne na autopilota, pak se vyčistí od myšlenek.  Úplně rozumím tomu, proč  se lidé vydají na cestu  napříč Evropou nebo Amerikou. Nebo jen na svoji pouť. Kamkoliv.

Nejlepší na tom je, že tohle je dostupné opravdu každému, kdo je zdravý.  Nezáleží na věku nebo bohatství.

Inspirativní je pro mne v tomto směru paní  Emma Rowen Gatewood.  Tahle dáma rozhodně lehký život neměla.  Pocházela z chudé rodiny, brzy se vdala, tvrdě pracovala, k tomu měla 11 dětí a manžela, který ji bil. Rozvedla se s ním a to v době, kdy rozvod nebyl vůbec běžnou záležitostí.  Vychovala děti a když už byla babičkou (bylo jí 68 let), řekla dětem, že se jde projít.  Její procházka byla dlouhá  téměř 3,5 tisíce kilometrů a vedla po trase Appalachian Trail. Ušla ji za 146 dnů.

Babička Gatewood  vyrazila na cestu  v teniskách,  s vlastnoručně šitým  pytlem a místo stanu měla sprchový závěs.  Výbava nevážila více než pět kilogramů.  Proto je považována za zakladatelku ultralehkého cestování.  Cestu si ještě dvakrát zopakovala, naposledy ve věku  75 let (podrobněji viz Wikipedie).

Tak jistá podoba by tu byla….

Stejně tak inspirativní je pro mne paní Eileen Noble.

Paní Eileen Noble začala s běháním v padesáti letech a svému koníčku se věnuje s obdivuhodnou intenzitou. Svůj devatenáctý maraton dokončila za 6 hodin a 28 minut ve věku 84 let. A to není zdaleka nejstarším maratoncem všech dob. A proč běhá? Lépe bych to nevystihla:“ If you've got any stresses or worries it seems to make them clear away," she says. (Říká: „máte-li  nějaký stres nebo obavy, zdá se, že se tím rozplynou“)

Podrobněji viz (https://www.runnersworld.com/uk/news/a27302824/oldest-woman-london-marathon/)

Tyhle dámy jsou pro mne velkou inspirací. Největší hrdinkou v tomto směru je pro mne ale někdo úplně jiný. Potkávám ji občas cestou do práce.  Ta dáma má padesátku jistě nějakou chvíli za sebou.  Příroda ji obdařila barokními tvary.  S obzvláště velkým…… podstavcem. Několikrát do týdne se pouští  mezi chodce spěchající podél řeky do práce.  Běhá tak rychle, jako jiní chodí.  Nemá luxusní oblečení.  Nemá ladný styl. Ale pro mne je  to  neuvěřitelně statečná dáma. Dokázala se zvednou a vyběhnout.

Ono se to totiž snadno běhá, pokud jste mladí,  štíhlí, nohy dlouhé až na zem. V pozdějším věku to pro ty, co sportují celý život, taky není takový problém. Ale zkuste si to, když je mládí pryč a nadváha tady! Sebevědomí je fuč už dávno! Té dámě bych nejraději dala každý den medaili za odvahu. A že to odvaha je, přestat se stydět a vyrazit běhat mezi lidi!

 Tak vám přeji, ať máte zdravé nohy, ať vám to chodí a běhá.  Nejtěžší je totiž udělat první krok. Třeba se spolu někde na cestách potkáme. Spěchat nemusíte. Také běhám tak rychle, jako jiní chodí.