Dáma na rozcestí - Sudičky

Ráno jsem se probudila brzy. Na vyfouklé karimatce. Tohle nebyla nejlepší noc mého života. Ale bylo krásně, většina lidí ještě spala. Rychlý pokus o hygienu, k snídani kaše na vařiči.

 Ze stanu se vynořil jeden ze včerejších veselých mládenců. Dali jsme se do řeči.  Po pravdě jsem se přiznala, kudy jsem včera šla a že jsem byla večer úplně mrtvá. Ukázalo se, že on i jeho parta to šli dva dny! Přespali nahoře pod skálou, přestože by se to nemělo…   Ahá, tak to nejsem zase taková lemra líná!   Dost mi to projasnilo ráno.

Zabalila jsem si věci, nazula pohorky - á to nebylo dobré. Nohy natekly a nechtěly se smířit s pohorkami.  Cítila jsem puchýře. No nic, nahodila jsem batoh.  Do zad se mi něco zarylo.  Jasně. Před lety se mi vytrhl jeden popruh. Ale můj starožitný batoh -Gemma, je bytelný, vyztužený  kovovými pláty. Manžel mi před lety  přichytil vytržený popruh šroubkem  a   batoh mi od té doby sloužil bezvadně.  Tedy  jenom na jednodenní akce nebo přenesení  věcí  na lyžování.  Taky polstrování už nebylo to, co bývalo před třiceti lety…. Nedalo se nic dělat, vyrazila jsem.

Zabloudit se nedalo, krásná cesta, počasí parádní.  U Dolního Cazova se ale přihnaly mraky. Přidala jsem do kroku.  Nohy v pohorkách protestovaly. Bylo horko a dusno. Vody na pití ubylo.

Kousek dál tekla říčka.   Krásná písčitá plážička hned u cesty, nikde nikdo, nebylo co řešit, takovou koupelnu už potkat dnes nemusím.  Rychlé osvěžení,  nahodit boty a batoh, jde se dál. Mraků přibylo.  Přihnala se bouřka.  Po koupeli v říčce následovala sprcha. Batoh dolů, vytáhnout pončo,  pohorky jsem nechtěla sušit, takže jsem je vyměnila za sandály.  Déšť nepřestával, vydala jsem se na cestu.  Odpoledne jsem se měla sejít s dcerkou a jejím přítelem ve Strážným.  Tenhle úsek po asfaltu a v dešti mě moc netěšil. Naštěstí se cesta stočila do lesa a pršet přestalo.  Sundala jsem batoh a pončo a… Zjistila jsem, že nemám hodinky! Byl to dárek od manžela, měla jsem je ráda.  Ach jo.  Možná zůstaly u vody, možná někde po cestě, nebo tam, kde jsem si brala pončo.  Když je půjdu hledat, nestihnu se potkat s dcerkou. Taky puchýře na nohou nesouhlasily s cestou zpět. Nohy byly v sandálech a o pohorkách nechtěly nic vědět. Byla bych si fňukla, kdyby mi to bylo něco platné… Tak jsem byla taková… nepotěšená.  Já chudinka sama, opuštěná… Dobře mi tak. Nikdo mě nenutil.  Mám, co jsem chtěla…  Ach jo…

Dovlekla jsem se až k nouzovému nocovišti u Strážného. Nic moc, po dešti mokro, louže.  Volala dcerka, že budou mít několik hodin zpoždění. Ještě toho trochu...Seděla jsem na lavičce a litovala se. 

Najednou se objevilo pět sudiček. Stařenky tak kolem sedmdesátky a víc. Od pohledu zkušené turistky. Posadily se ke mně. Že prý jdou od Slunovratových kamenů. Hmm.... Tam jsem se taky chtěla podívat.  A že prý, co tam tak sama dělám…  A jéje! To bych taky ráda věděla!  Sama, opuštěná… Tak jsem jim povyprávěla, že zase tak sama nejsem, ale že jsem taková nepotěšená, protože jsem ztratila hodinky a vůbec….  Sudičky mi nabídly rajčátka a povídaly si se mnou. Té jedné už je přes osmdesát a běhá jako čiperka… Taky říkaly něco o ženských energiích na těch kamenech. Po chvíli odešly, ale něco z té jejich energie zůstalo. Přestala jsem se litovat.  Nahodila jsem batoh a šla do městečka.

Kdysi jsem jezdívala do Strážného v Krkonoších. Horské chalupy, sjezdovky, hospoda,  klid.  Ale Strážný na Šumavě, to bylo něco úplně jiného! Hned u vstupu casino,  pak bordel, stánky Vietnamců.  Hospoda zavřená.  Tak tady mi kafe neudělají. 

Už nepršelo, ale co budu dělat uprostřed městečka těch několik hodin, než dorazí dcera s přítelem, to jsem netušila. Před jediným obchodem jsem shodila batoh a vešla dovnitř. Dokoupila jsem pití a šla si sednout na lavičku před krám.  Čas se vlekl.  Dorazila dvojice batůžkářů, koupili si  balenou zmrzlinu a  odešli. Po chvíli vyšel prodavač z krámku a   dali jsme se do řeči. O cestování a tak. Ukázalo se, že je  majitel obchůdku,  že  dělá svoji vlastní zmrzlinu a jak ho štve, když si pak  někdo koupí tu balenou. Tak jsem mu vysvětlila, že z pohledu návštěvníka ta maličká cedulka s nabídkou zmrzliny za jeho zády v obchodě vidět není. A venkovní poutač nic o vlastní zmrzlině neříká. Donesl mi ochutnat. To bylo blaho!!  Došla jsem si koupit velkou porci.  Udělal mi k tomu kávu.  Asi mi tím  taky zachránil život. Povídali jsme si o jeho vášni pro zmrzlinu. O tom, že v Praze by mu zato ruce utrhali. Tady že už si ho našli němečtí zákazníci a pár Čechů, ale žádné davy. Povídali jsme si, co by se dalo vylepšit. Nebo jestli je lepší utéct někam jinam. Jestli je člověk šťastnější, když má hodně nebo tak akorát… A já si slíbila, že za touhle zmrzlinou a tímhle pánem budu posílat zákazníky. Protože fandím lidem, kteří dělají věci s láskou.

Jako první jsem k němu poslala dceru s přítelem, když dorazili. Zmlsané pražské jazýčky ocenily domácí jahodovou zmrzlinu nejvyšším stupněm uznání.

Došli jsme na nocoviště. Bylo docela plné. Už jsem byla zkušený mazák, hlasitě jsem pozdravila „ahoj!“.  Mládež vybalila své věci z batohů o polovinu menších než jsem měla já,  postavili jsme tarp, dala jsem ještě šanci karimatce, nafoukla ji a šli jsme spát.