Dáma na rozcestí - a vyhrát v loterii

Jemné šimrání slunečních paprsků, vůně posekané trávy, zurčení vody, zpěv ptáků. Takhle nějak bych si představovala ráno v luxusním hotelu. K tomu moře a skvělou snídani.

Moře jsem si musela představit a snídani udělat. Ale všechno ostatní tady bylo. Stejně jako předchozí den jsem nespěchala. Čekalo mě už jen pár kilometrů do Střelné. Tam domluvit přespání v turistické ubytovně a počkat, až druhý den manžel přiveze kola a přesuneme se na hotel. Nebo prostě uvidím, co přinese den a půjdu, kam mě nohy ponesou.

Možná bych si mohla zajít na Vršatské Podhradie? Podle mapy jsou tam skály a zřícenina hradu. Byla by to pěkná zacházka. Ale byl by to i pěkný výlet s manželem na kolech z druhé strany.

Nechala jsem to na výlet o několik dnů později. A bylo to pěkné, výživné, jeden kopec za druhým. Až tam jsem pochopila, proč jsou Bílé Krpaty bílé. Vysoké vápencové útesy připomínají, že i tady kdysi bylo moře. K tomu zřícenina hradu Vršatec a krajina jako ve Středomoří.

Letním ránem jsem vyšla na pěšinu vedoucí zpět na hranici a dál, stále podél hranice. Do Střelné to bylo už jen 16 kilometrů.  Ještě bych se po cestě někam podívala, ale plán jsem neměla žádný. 

Užívala jsem si výhledy na karpatské louky, slunce a volný čas. Bylo to něco, co se nedá koupit za žádné peníze.

Na rozcestí nad Nedašovou Lhotou se  luční cesta potkala se silničkou vedoucí na slovenskou stranu.  Na levé straně krávy, na pravé policejní auto, jinak nikde nikdo.  Zastavila jsem se ve stínu pod lípou.  Potřebovala jsem si zavolat do turistické ubytovny ve Střelné a vymyslet nějakou pěknou zacházku.  Bylo by škoda nevyužít tak krásný den.

Ve stínu už bylo obsazeno.  Před sluncem se tam schoval jeden z policistů, druhý byl v autě. Pozdravili jsme se a dali do řeči. Nebylo těžké najít společné téma. Cestování – pěšky, po skalách i na kole. O tom, jak se hodí mít na hlavě přilbu, když člověk dělá na kole salto přes řídítka. Nebo o tom, jaké je to potkat v horách opravdovou mlhu. O cestování doma i v zahraničí.   Povídali jsme si snad hodinu, nespěchali jsme, byl to sympaťák. Auta tam téměř nejezdila, neměli koho zastavit.  Konečně jsem si vzpomněla, že jsem chtěla volat do ubytovny.  Ale – líná huba – holé neštěstí – zeptala jsem se domorodce na zkušenosti.  Netvářil se, že by ubytovna ve Střelné byl dobrý nápad.  Jsou tam ubytovaní Ukrajinci a pro turisty to není ideální. Mnohem hezčí je prý ubytovna ve Študlově.

Za chvíli se vše vyřešilo samo. Ve Střelné telefon stejně nebrali, ve Študlově ano a paní správcová byla moc milá.  Tím jsem měla vyřešený i program na zbytek dne. Dojít do Střelné (kde budu příště začínat) a pak přes kopec do Študlova. Další den dojdu pěšky do hotelu, kde se setkáme s manželem, nemusí pro mne jezdit až do Střelné. Bylo to zase jako vyhrát v loterii: dva dny krásných procházek po Bílých Karpatech.

Rozloučila jsem se s policistou a pokračovala dál.  Cesta jako na houpačce: nahoru na Láz, dolů na rozcestí pod Požárem, nahoru na Končitou a zase dolů, do údolí Střelné.   Tam jsem dokoupila pití, oslavila cíl zmrzlinou a přes další kopec jsem se vrátila po neznačených pěšinkách do Študlova. Za den jsem ušla výletním tempem 21 kilometrů, krásná procházka to byla.  

Policista měl pravdu. Turistická ubytovna ve Študlově je opravdu hezká.  Na rozdíl od ubytovny v Lanžhotě tady bylo útulno, všechno nové, klid.  Byla jsem ráda, že jsem si nechala poradit. 

Ubytovaný tady byl jenom ukrajinský tatínek se synem, maminka musela zůstat na Ukrajině. I to je válka…

Měla jsem alespoň čas vyklidit jehličí a trávu z batohu a sebe zcivilizovat.  Druhý den mě čekala už jen cesta do města a přesun na hotel.