Dáma na rozcestí - kořeny a křídla

Za nějaké dva, tři týdny se vrátím na konec Bílých Karpat, abych došla ještě o kousek dál. Tam, kde se mi bude další rok dobře začínat. Tak jsem si to plánovala.  Myslím, že jsem tím Osud náramně pobavila.

V práci mě čekalo něco na způsob Augiášova chléva a domů dorazili dlouho očekávaní řemeslníci na rekonstrukci koupelny. Byla bych je vítala chlebem a solí, kdybych před tím neviděla rozpočet.  Zdálo se, že nám omylem podstrčili státní rozpočet. Jen výdaje na obranu chyběly.

Bylo horké léto a já ho trávila kydáním pomyslného Augiášova chléva v práci a doma dozorováním řemeslníků. Dva měsíce jsem seděla u počítače nebo v autě, jen vzácně jsem se byla proběhnout nebo projet na kole, na nic jiného čas nezbýval.  Jednou jsem to s běháním přehnala a na další týdny jsem si musela dát přestávku.

 Prázdniny utekly jako voda, začalo září. V kalendáři jsem si vyhlédla malé okénko volného času.  Vešlo by se to krásně mezi odchod řemeslníků, výročí svatby, operaci našeho pejska, konferenci a odlet do zahraničí.

Po měsíci opustili řemeslníci naši nejmenší místnost a odvedli docela pěknou práci.  Augiášův chlév už jsem také vykydala. Naplánovala jsem si cestu do Javorníků a Beskyd s odbočkou do Slezských Beskyd a s cílem v Ostravě. Napsala jsem svým dvěma známým – trail angels. Zabalila jsem batoh. Jediné, co mě trápilo, bylo, zda si mám vzít lehčí nebo teplejší spacák. Po horkém a suchém létě přišel studený a deštivý podzim.

Pak si jeden z trail angels zlomil nohu. Létal po horách - čekala bych, že si zlomí křídlo, ale nohu?! Škrtla jsem z programu Ostravu.

Domů dorazil syn z cesty do zahraničí. Přivezl si covid. Nevěděla jsem nic chytřejšího, než si ho také pořídit. Škrtla jsem celý program.

Za okny poletovalo listí a já si mohla o běhání po lesích nebo o chození po horách nechat jen zdát. Největším sportovním výkonem pro mne bylo vyjít schody.

Celé září bylo jedna souvislá řada větších či menších nezdarů po sobě jdoucích.  Mít v té době zahradního trpaslíka, tak mi vyroste. O život sice nešlo, ale stačilo to.

Na sbalený batoh usedal prach. Na horách napadl první sníh, do údolí přišel první mráz a do obchodů vánoční zboží.

Smetla jsem z batohu prach. Vyndala jsem z něj letní vybavení: klobouk proti slunci, letní oblečení,  ultralehkou hamaku – dárek od manžela. V létě nahradila lehkou hamaku, ale vyzkoušela jsem ji jen jednu noc. V kombinaci s podlážkou z tarptent jako ochranou proti rose fungovala skvěle – v létě.

 Postupně jsem z batohu vyndala všechny věci, které na mne čekaly měsíce. Na dno jsem vrátila lehký spacák, prodyšný bivakovací vak, hrstku oblečení na spaní, věci na vaření, nafukovací karimatku,  balíček s hygienou,  filtr na vodu, balíček s elektronikou,  lehkou péřovou bundu, věci proti dešti a lékárničku. Se stanem ve velké přední kapse to vše vážilo 6,9 kila.  Žádný ultralehký luxus, ale rozumný kompromis mezi váhou, pohodlím a cenou. Otázkou bylo, zda by to stačilo, pokud bude na horách mrznout.

Přihodila jsem lehké rukavice, nepromokavé ponožky, hůlky a jídlo. Byl čas vyrazit do hor. Nejtěžší je stejně jen ten první krok.

Už dlouho to vím.  K životu potřebuji kořeny i křídla. Křídla jsem měla svázaná dost dlouho. Byl čas vzlétnout.