Dáma na rozcestí - a každý jde, jak umí

Ráno nebylo po bouřce ani památky. Snad jen trocha polámaných větví. Vzduch po dešti voněl, slunce vstávalo a já s ním.  

Z turistického přístřešku jsem odvázala hamaku i tarptent. Experiment se povedl, účel to splnilo, bouřku jsem přečkala v suchu, ale znám i příjemnější způsoby spaní.

 Snídala jsem dlouho a beze spěchu, vychutnávala jsem čaj i kávu (o kaši se to říct nedá) a přemýšlela, jak dál. V uplynulých dnech jsem shodou okolností ušla víc, než jsem předpokládala. Byla jsem v předstihu téměř o dva dny. To by tolik nevadilo, pokud bych chtěla pokračovat po hranicích dál. Ale na konci Bílých Kapat, ve Střelné, na mě měl čekat manžel. V plánu byl přesun do hotelu a další čtyři dny ježdění na kolech.

Před sebou jsem měla už jen nějakých 37 kilometrů, dávka na den pohodové chůze. Ale co s tím dnem navíc? Přeci nepůjdu dál do Javorníků, abych se pak vracela a za pár týdnů šla zase to samé? Bylo na čase začít se flákat. To mi půjde dobře. Udělám si pár zacházek. Začnu s tím hned. Zabalila jsem posledních pár věcí a vyšla směrem do údolí – k památníku letecké bitvy nad Bílými Karpaty.

Po cestě jsem minula nejméně tři místa, kde by se dalo krásně přespat.  To bych ale musela mít čas tam před bouřkou doběhnout. Tak třeba příště.

Památník nedaleko obce Šanov připomíná americké letce, kteří zahynuli 29.8.1944 při přeletu Bílých Karpat. Vzlétli z americké vojenské základny v Itálii, cílem bylo zničení objektů důležitých pro zásobování německé armády.  Útok německých stíhačů nepřežili desítky amerických letců. Jen v okolí Šanova jich zahynulo 28. Pohřbeni byli v Šanově, ale po skončení války byly jejich ostatky odvezeny na hřbitovy v západní Evropě. Desítky let žila bitva jen ve vzpomínkách pamětníků, až po roce 1989 se letci dočkali pomníku a vzpomínkových akcí. Při bombardování v rámci této vojenské operace jen na Ostravsku zemřelo více než 500 civilistů.

I to je válka. Vztekle jsem si říkala, jak je možné, že po dvou světových válkách a s touto zkušeností, se jen o pár stovek kilometrů dál na východ, může dít to samé.

Šla jsem letním ránem zpět ke hranici a přemýšlela o osudu Táni a Ljuby. Potkaly jsme se jen před pár dny v Rakousku. I je vyhnala válka z domova.  Jaký bude jejich další osud? Zůstalo příliš mnoho otázek bez odpovědí: vrátí se domů, zůstanou v cizině, neroztrhne válka rodinu?

Cesta se opět stočila k hranici, lesní pěšina vedla přímo po hraniční čáře až na vrcholek kopce s půvabným jménem Čerešienky.  A dál – jako na houpačce nahoru a dolů přes další dva vrchy a do údolí Vlárského průsmyku. Na slovenské straně byla cesta podemletá včerejším deštěm, drobné potůčky se změnily v divoké říčky, voda zkalená, padlé stromy. Tady to muselo být divoké. Došlo mi, jak velké štěstí jsem včera měla.

Z Vlárského průsmyku silnice stoupá do Sidonie. Osada Svatá Sidonie byla pojmenována po manželce majitele, uherského šlechtice Jana Křitele Illésházy, který zde v 18. století založil sklárnu. Tu dnes připomíná dělnická kolonie na konci osady – malé domečky přilepené jeden vedle druhého. Nejdůležitějším orientačním bodem je ale hospoda. Přímo u cesty, ideální cíl pro turisty z obou stran hranice. Když jsem dorazila, bylo pozdní dopoledne a právě otevírali. Na jediné jídlo, které vaří – langoše, jsem si počkala ve stínu, postupně přijížděly davy cyklistů. Byla neděle, v pravé poledne byla hospoda plná. Langoš jsem už zvládla, neměla jsem důvod se zdržovat, vyšla jsem znovu na rozpálenou silnici.

Ta naštěstí po chvíli končila a já pokračovala táhlým stoupáním lesem a po loukách na Biely Vrch. Slunce rozpálilo krajinu a já si říkala, že pokud potkám nějaký pěkný zdroj vody, nehnu se dál. Nic mě už nehonilo. Od rána jsem ušla jsem jen asi 25 kilometrů, ale nebylo kam spěchat. Věděla jsem, že po cestě jsou studánky, ale čekala jsem, že stejně jako ty předchozí budou vyschlé.  Potkat tady v kopcích tekoucí vodu se rovná malému zázraku.  A ten se stal, právě v tom okamžiku, kdy jsem na to pomyslela. Uslyšela jsem zurčící vodu. Přímo přede mnou se vynořil pramen s tekoucí vodou. U pramene oblíbené poutní místo - kaplička, kamenný oltář, vzrostlé lípy, lavičky, nedaleko ohniště, u něj slovensky mluvící skupinka.

Batoh jsem položila na lavičku pod lípu u kapličky, lehla jsem si do stínu, poslouchala šumění listí, bzukot včel, cítila medovou vůni lip a pozorovala slunce, jak se pomalu sune po obloze. Bylo to jako vyhrát v loterii. Kdy jsem naposledy měla tolik času?  Měla jsem čas a klid na přemýšlení. Nechtělo se mi končit.  Tak jako vždycky. Pokaždé je mi líto, že nemůžu jít další dny dál a vidět, co je za dalším kopcem. Tady nebo v zahraničí, to je jedno. Práce, rodina a zahrada mi nedovolí jít déle než jeden nebo dva týdny. Možná tři, ale měsíc nebo dva?  Kluci, které jsem potkala - Slavo a Jonáš - dali výpověď v práci aby mohli jít. Stálo by mi to za to? A doma? Hodit povinnosti na ostatní? Na nějakou chvíli to jde, je to užitečné pro obě strany, ale na dlouho? Bylo by to fér?

Najednou mi to došlo. S věkem u mne opravdu moudrost ještě nedorazila. Zatím jen ten houser na zádech. Tady pod lípou u kapličky mi došlo, jak se mám dobře. Že můžu chodit. Že mám práci, která možná není vždycky ideální, ale je docela užitečná, potkala jsem tam spoustu chytrých lidí, dostala se k zajímavým projektům a na zajímavá místa. 

Mám rodinu, která možná také není dokonalá, ale navzájem jsme si oporou. Společně prožitý čas je pro nás důležitý.  To má mnohem větší hodnotu, než obejít pár tisíc kilometrů. Alespoň pro mne. Každý to má jinak. Není jen jedna správná cesta. Každý jde, jak umí. I v životě.

Přestala jsem se litovat a užívala jsem si každou minutu nicnedělání ve stínu lípy, s výhledem na krajinu.

U ohniště o kousek dál trávila nedělní odpoledne skupinka slovenských praktikujících věřících. Bylo vidět, že jsou tady doma. Kaplička je zasvěcená Panně Márii Kráľovne, od nejbližšího parkoviště u chaty Vršatec  je to jen něco přes dva kilometry.

Nedalo se neposlouchat - útržky hovorů, smích dětí. Pokyn k uhašení ohně. Na písknutí píšťalky všichni společně odcházeli. Nikdo neprotestoval, ani děti, nikdo se neopozdil. Na písknutí píšťalky?! Inu, každý jde životem, jak umí. Proč by ne…

K pramenu dorazil cyklista, nabral vodu, odpočíval. Po chvilce přišla hlučná parta čtyř chlapů v maskáčích.  Ramena přes celá záda. Velké zelené batohy, těžké boty, jeden v sandálech, dlouhé vousy.  Vypadali jako by přijeli z vojenské mise v Afghanistánu. Jen ten v sandálech měl místo zbraně obrovský zelený deštník.  Dali se do řeči s cyklistou.  Nedalo se neposlouchat. Že už jsou na cestě druhý den. „Dělají“ přechod Bílých Karpat. Ušli už 25 kilometrů.  Došla jim voda. Míří do hospody v Sidonii.  Tam chtěj udělat pár piv a zůstat tam spát. Dost jsem si oddychla. Tohle byla trochu jiná kategorie pocestných. V hospodě jim bude dobře, jejich peníze se hospodě v Sidonii taky budou hodit.  Proč by ne. Každý jde, jak umí…

Netrvalo dlouho, všichni odešli, bylo slyšet jen šumění větru v korunách stromů a zurčení vody. U pramene jsem si udělala večeři a přesunula se nahoru na louku. Měla sklon pěkné modré sjezdovky. V okolí jsou i lepší místa na přespání, ale tady ten večer vysílali nejhezčí program: výhled na zapadající slunce.

Kolem mne to vonělo loukou a létem, přicházela teplá noc s oblohou plnou hvězd….