Dáma na rozcestí - a sen

Bylo podzimní deštivé ráno. Čekalo na mne devět hodin ve vlaku, k východní hranici, na konec Bílých Karpat a začátek Javorníků.

V lehkém záchvatu hysterie jsem do přední kapsy batohu přihodila ke stanu ještě skládací deštník. To až půjdu na začátku a na konci cesty městem. Možná ho využiju i po cestě. Jak ten deštník asi budu držet, když chodím s turistickými hůlkami, tak daleko moje úvahy nešly.  

Čekání na příjezd vlaku jsem si krátila pozorováním lidí. Zaujala mě trojice cestujících – dvě paní okolo sedmdesátky a pán ještě o trochu straší. Pán s paní seděli na lavičce, před sebou dva velké kufry. Před nimi druhá paní, na zádech malý batůžek, hovorná, poskakovala jako vrabčák. Odhadovala jsem, že manželé přijeli navštívit kamarádku, ta je vyprovodila na nádraží a bude se vracet domů.

U vlaku se trojice loučila. Pán podal ruku čiperné paní, druhé dal pusu a kufr – a odcházel pryč.  Takže to bylo jinak! Holky si vyjely do světa a doma zůstal pán. Bylo vidět, že kulhá a jde pomalu.  Už mi to bylo jasné. Po památkách by pán neměl sílu běhat, zůstal doma.

Nastoupila jsem do vlaku, ten se rozjel a já pozorovala ubíhající krajinu. Za chvilku jsem usnula a zdál se mi sen.

Setmělá ložnice, v manželské posteli spí starší pár, dvě šedivé hlavy. Paní zazvoní budík, zamáčkne ho a ještě chvíli po tmě leží. Do tmy promluví manžel: „Jestli pojedeš, tak si tam rozmysli harmonogram rozvodu!“ Žena mu do tmy s pláčem na krajíčku odpovídá: „Už je to dávno domluvené, zaplacené, Jana na mě čeká“.

-„Tak si jeď, ale už se nemusíš vracet! Rozmysli si rozvod!“

Žena pláče, v slzách odpovídá: „ Já se nechci se rozvádět. Mám tě ráda. Máme děti, vnoučata, máme všechno, co jsme chtěli. Proč bych se měla rozvádět?“  Do tmy je slyšet pláč.

 „Celé dny jen uklízím, vařím, starám se.  Ty ležíš na gauči. Co už víc bych tak měla dělat? Já ale nechci jen ležet na gauči!  Chci ještě něco vidět a zažít!“ Rozsvítí, obléká se. Do kufru přidá ještě  trochu oblečení.  Až se vrátí, možná bude muset zůstat u kamarádky. Manžel na ni už nemluví.

Stará paní jde šedivým ránem na nádraží. Kamarádka dorazí na poslední chvíli, veselá a čiperná.  Svěřená starost, poloviční starost.  Už to spolu nějak vymyslí.

 Stará paní si dovolenou neužije. Jeden kostel jako druhý, starý hrad je jen hromada kamení, jídlo chutná jako písek, moře je studené. Musí myslet na to, že se nemá už kam vrátit. Nebo má? Prožili spolu skoro půl století. Cestovali vždycky spolu. Měli se rádi bez velkých slov. On uměl všechno opravit a zařídit, ona se starala o domácnost, děti, vnoučata, dlouho pracovala, ještě i v důchodu – aby bylo na cestování.  Nikdy se moc nehádali. Nebo jen kvůli hloupostem. Nic důležitého.  Co když je to tak, že jí jen chtěl říct, že se o ní bojí, že jede bez něj?  Že se bojí být sám. Co když se jí něco stane? Že se bojí nejistoty, samoty. Že to jen neumí říct?

Návrat domů je těžký. Kamarádka jde s ní.  Odemkne, kamarádka za zády.  Odloží kufry v předsíni. Manžel je doma. Pozdraví se. Kamarádka vycouvá z předsíně a rozloučí se. Ví, že to není žádný blbec, že se spolu domluví. Bručoun jeden starej…

Paní vybaluje kufr, prádlo do pračky, ze zvyku přihodí manželovo.  Jde si udělat kávu.

-„Jdu dělat kafe. Dáš si?“  -„Ale jo.“ Ledy byly prolomeny. Paní vypráví, jak je dobře, že nejel,  bylo to náročné, jeden kostel jako druhý,  památky nějakou dobu už nechce vidět. Pán zabručí: „ Opravil jsem  světlo v předsíni. Jo a o víkendu bysme měli zajet na chatu, vypustit vodu“.

Život jde dál, jen mezi drobná kolečka  společného života zůstalo nasypáno něco písku, něco z toho, co bylo řečeno a co se nedá vzít zpátky.

Vlak s trhnutím zastavil. Probudila jsem se a sen mi zůstal v hlavě. Musela jsem přemýšlet nad tím, jak to bylo asi dál. Zůstali spolu, ale už to nebylo jako dřív? Pocit domova, jako bezpečného přístavu zmizel? Nebo se rozvedli? Mohla stará paní příště jet znovu s kamarádkou? Stálo jí to za ty starosti?  Bylo to jen sobectví starého pána nebo hrozný strach, že se jí něco stane a on zůstane sám? Stáří ve dvou nemusí být vždy radostné…

Mám ráda příběhy se šťastným koncem. Myslím, že ten pár z mého snu jel za pár týdnů do lázní.  Tam si u sklenky vína dokázali po letech říct, že se mají rádi. Že si jeden druhého váží a že jsou rádi spolu. Stará paní příště s kamarádkou pojede.  Napřed ale bude varovat manžela, ať se moc neraduje, že odjíždí, protože ona se tedy rozhodně vrátí. A manžel už se nebude tolik bát. Jen trochu.

A ten opravdový pár z nádraží? Měla jsem pocit, že pánovi, který kulhajíce odcházel z nádraží, trochu svítí veselá jiskřička v oku. Představovala jsem si, jak přijde domů, boty shodí uprostřed předsíně a rozhodně je nebude uklízet. Večer se bude dlouho dívat na televizi a večeřet bude u ní. Ráno bude pozdě vstávat a snídat bude utopence a pívo. A jeho moudrá žena bude včas varovat, kdy přesně přijede. On doma uklidí, tak jak mu to bude stačit. A jeho moudrá žena ho pochválí, jak skvěle doma uklidil a nebude vidět hromádky prachu v koutě. Pak si budou vyprávět, jak se měli dobře. Každý zvlášť – aby se mohli mít dobře zase spolu.

Zastávka Horní Lideč – pro mne čas vystoupit. Venku šedivá obloha, přede mnou hodina čekání na spoj do Střelné. Tam jsem posledně končila, tam chci také začít. Mohla bych to vzít přes kopec pěšky, ale to už bych nenavázala přesně nebo bych se musela vracet.

Na nádraží jsem doplnila vodu, najedla se a přemýšlela dál o snu, který mi uvízl v hlavě. O tom, jak je důležité říct včas, že někoho máme rádi. Jak je důležité naučit se sdělovat si pocity. Jak je důležité nebrat jako samozřejmost práci toho druhého.

Nastoupila jsem do vlaku do Střelné. Venku už byla tma, když jsem dojela na místo. Znám to tam, věděla jsem, kde chci přespat.  Vzduch voněl deštěm a podzimem. Šla jsem potmě, až před kapličkou jsem si vzala čelovku – abych obešla velkou louži. Z údolí vál studený vítr a já se ubytovala v přístřešku. Bylo tam volno. Žádné davy jsem ani nečekala. K ránu bude teplota jen lehce nad nulou a předchozí dny lilo.  Za zády šuměl les a já usnula.   

Ráno mě probudil hluk ze silnice stoupající vzhůru údolím, přístřeškem profukoval studený vítr. V šest hodin bily zvony z údolí, znělo to, jako by kostel stál hned vedle přístřešku. Na nebi se objevil první příslib svítání. Byl čas vstávat.