Dáma na rozcestí – a slunce, léto, puchýře

Nový den nám nabídl vše,  co si pěší poutník může přát. Sluníčko, teplo tak akorát, rosy málo – to aby člověk nemusel sušit stan.

Snídaně luxusní – káva a čerstvé pečivo ze stánku na okraji kempu.

První kilometry se šly skvěle.  Z kempu Paris do Františkova po asfaltu , pak  lesní cestou na Novou Huť a dál mezi rybníky  na Medenici.  Šly jsme volnou chůzí,  čekalo  nás jen  asi dvacet kilometrů, nebylo kam spěchat.  Příjemná procházka.

Slunce  začínalo pálit,  kamarádka neomylně zahlédla penzion s restaurací. Uprostřed lesů, jak jinak. Pokud bych šla sama, určitě bych ho minula. Což by byla chyba. Usadily jsme se na terase, objednaly polévku a pití.  Od vedlejšího stolu nás oslovila dáma, které jsem si předtím vůbec nevšimla.  Jeden pohled stačil, abych věděla, že má stejnou diagnózu. Vyrazila na pěší pouť. Sama….  Přibližně naše vrstevnice, od pohledu sympatická,  měly jsme si co  vyprávět. Bohužel šla v opačném směru. Z Moravy… Hned bych ji adoptovala k nám. Tak jsme si  alespoň doporučily místo na přespání, probraly zkušenosti s vybavením a s cestou a byl čas jít zase dál.

Kamarádce se vrátily puchýře,  moc si cestu neužila. Jen měla  lehčí a měkčí boty,  tak  trpěla o trochu méně.   Naštěstí  si pro nás připravila návštěvu  obchůdku  v Chlumu u Třeboně. Tam  její známá v létě prodává  indické oblečení.  Nejméně  hodinu jsme tam strávily povídáním nad šálkem indického čaje o cestách  nejenom do Indie. Pohrávala jsem si s myšlenkou na pořízení  šatů z pravého indického  hedvábí.  Na rozdíl od majitelky krámku ale nejsem krásná, štíhlá a vysoká.  Na ní vypadaly šaty úchvatně. Na mně – škoda mluvit. Trpaslík v noční košili.

Čekala nás už jen cesta do Staňkova.  Podél rybníků a dubovou alejí.  Se zastávkou ve vyhlášené rybí restauraci.  Lidí tam bylo plno - a právem.  Kamarádky puchýře jasně naznačovaly, že se máme už jen zvolna přesunout do kempu a nechat nohy odpočinout.

Od poutnice  jdoucí v protisměru jsme dostaly typ na obecní kemp ve Staňkově.  Je až na konci obce. Cestou jsme si prohlédly  všechny ty velké a hlučné kempy  a  trochu se obávaly, jak bude vypadat  i ten poslední. Naštěstí je opravdu klidný. Pan správce je rozený lidový vypravěč.   Takhle vtipné ubytování jsme ještě neměly.

Vybraly jsme si  klidné a suché místo a začaly stavět stan a tarp.  Pan správce  místo kolem nás  obřadně vykolíkoval a obehnal páskou se zákazem vstupu.  Že tam druhý den má  někdo  zamluvené místo, tak to  vyznačí raději hned.  Páska  přilákala pozornost  celého kempu,  rázem se naše stavění stalo divadlem pro ostatní.   Už vím, jak se cítí zvířátka v zoo. Moc práce jsem si se stavbou nedala, chtěla jsem z klece rychle vypadnout.

Zapadly jsme s kamarádkou k nejbližšímu občerstvení,  rozseděly se, zapovídaly a najednou byl večer.  Dala se do nás zima.  Ona nám ta spolupoutnice vlastně říkala, že je tam vlhko a zima, ale já na to  nějak zapomněla. Plachtu tarpu jsem nechala nad zemí, profukoval jím studený vítr od vody.  Klepaly se mi zimou zuby.  Přestavět tarp už se mi nechtělo. Zaškemrala jsem u kamarádky, jestli by mi poskytla ubytování u sebe ve stanu. Kamarádka je nejenom statečná,  je i laskavá. Ubytovala mě.

Bez problémů jsme se nejenom vešly a ještě navíc i zjistily, že ani jedna z nás ze spánku  nevydává zvuky jako motorová pila!  Minulou noc to tedy byl opravdu někdo jiný.