Nový den nám nabídl vše, co si pěší poutník může přát. Sluníčko, teplo tak akorát, rosy málo – to aby člověk nemusel sušit stan.
Snídaně luxusní – káva a čerstvé pečivo ze stánku na okraji kempu.
První kilometry se šly skvěle. Z kempu Paris do Františkova po asfaltu , pak lesní cestou na Novou Huť a dál mezi rybníky na Medenici. Šly jsme volnou chůzí, čekalo nás jen asi dvacet kilometrů, nebylo kam spěchat. Příjemná procházka.
Slunce začínalo pálit, kamarádka neomylně zahlédla penzion s restaurací. Uprostřed lesů, jak jinak. Pokud bych šla sama, určitě bych ho minula. Což by byla chyba. Usadily jsme se na terase, objednaly polévku a pití. Od vedlejšího stolu nás oslovila dáma, které jsem si předtím vůbec nevšimla. Jeden pohled stačil, abych věděla, že má stejnou diagnózu. Vyrazila na pěší pouť. Sama…. Přibližně naše vrstevnice, od pohledu sympatická, měly jsme si co vyprávět. Bohužel šla v opačném směru. Z Moravy… Hned bych ji adoptovala k nám. Tak jsme si alespoň doporučily místo na přespání, probraly zkušenosti s vybavením a s cestou a byl čas jít zase dál.
Kamarádce se vrátily puchýře, moc si cestu neužila. Jen měla lehčí a měkčí boty, tak trpěla o trochu méně. Naštěstí si pro nás připravila návštěvu obchůdku v Chlumu u Třeboně. Tam její známá v létě prodává indické oblečení. Nejméně hodinu jsme tam strávily povídáním nad šálkem indického čaje o cestách nejenom do Indie. Pohrávala jsem si s myšlenkou na pořízení šatů z pravého indického hedvábí. Na rozdíl od majitelky krámku ale nejsem krásná, štíhlá a vysoká. Na ní vypadaly šaty úchvatně. Na mně – škoda mluvit. Trpaslík v noční košili.
Čekala nás už jen cesta do Staňkova. Podél rybníků a dubovou alejí. Se zastávkou ve vyhlášené rybí restauraci. Lidí tam bylo plno - a právem. Kamarádky puchýře jasně naznačovaly, že se máme už jen zvolna přesunout do kempu a nechat nohy odpočinout.
Od poutnice jdoucí v protisměru jsme dostaly typ na obecní kemp ve Staňkově. Je až na konci obce. Cestou jsme si prohlédly všechny ty velké a hlučné kempy a trochu se obávaly, jak bude vypadat i ten poslední. Naštěstí je opravdu klidný. Pan správce je rozený lidový vypravěč. Takhle vtipné ubytování jsme ještě neměly.
Vybraly jsme si klidné a suché místo a začaly stavět stan a tarp. Pan správce místo kolem nás obřadně vykolíkoval a obehnal páskou se zákazem vstupu. Že tam druhý den má někdo zamluvené místo, tak to vyznačí raději hned. Páska přilákala pozornost celého kempu, rázem se naše stavění stalo divadlem pro ostatní. Už vím, jak se cítí zvířátka v zoo. Moc práce jsem si se stavbou nedala, chtěla jsem z klece rychle vypadnout.
Zapadly jsme s kamarádkou k nejbližšímu občerstvení, rozseděly se, zapovídaly a najednou byl večer. Dala se do nás zima. Ona nám ta spolupoutnice vlastně říkala, že je tam vlhko a zima, ale já na to nějak zapomněla. Plachtu tarpu jsem nechala nad zemí, profukoval jím studený vítr od vody. Klepaly se mi zimou zuby. Přestavět tarp už se mi nechtělo. Zaškemrala jsem u kamarádky, jestli by mi poskytla ubytování u sebe ve stanu. Kamarádka je nejenom statečná, je i laskavá. Ubytovala mě.
Bez problémů jsme se nejenom vešly a ještě navíc i zjistily, že ani jedna z nás ze spánku nevydává zvuky jako motorová pila! Minulou noc to tedy byl opravdu někdo jiný.
