Dáma na rozcestí – a cesta někam
Měla jsem v nohách desítky kilometrů v horském terénu a nevěděla jsem nic chytřejšího, než špatně odbočit.
Bloudím často a ráda. Když mám dost času, když jsem odpočinutá, když nechci chodit po značených cestách. Mívám to pod kontrolou. I teď jsem věděla, kde jsem udělala chybu. Vracet jsem se ale nechtěla. Některé zážitky nemusí být nutně pozitivní. Stačí, že jsou intenzivní. Možná pro to se vydávám ve svém, řekněme zralém věku, na cesty krajinou.
Cesta mě učí pokoře, trpělivosti … Teď by se mi trocha trpělivosti a pokory hodila. Nemělo smysl se vracet, cestu před sebou jsem znala. Potřebovala jsem doplnit vodu. Naposledy jsem si ji filtrovala z potoka ráno. Zbývalo mi na dně lahve. Věděla jsem, že nahoře na kopci voda je. Také restaurace a turisté. Nic z toho jsem původně neměla v plánu potkat. Díky téhle neplánované odbočce budu muset ujít cestu plánovanou na dva dny za jeden den. V horkém letním dni. Vzpomněla jsem si na kamarádku. Ještě, že tady se mnou nebyla. Tohle bych jí nemohla udělat. Čekal mě výstup na další kopec přes tisíc metrů vysoký. Ten den už šestý.
V takové situaci by si kamarádka povzdychla a řekla: „ Ach jo. No, tak jdeme…“
V těch dvou větách je vlastně celá životní filozofie:
-Co bylo, to bylo. Nemá smysl se vracet.
- Co bude, to bude. Můžeme se připravit, ale všechno neovlivníme. Dopadne to tak, jak má.
- Teď je teď. To jediné můžeme ovlivnit.
Ach jo. No, tak jdeme…
Přitom zatím šlo všechno krásně. Na nocovišti nás bylo málo. Opustila jsem jej první, ještě za tmy. Chtěla jsem stihnout východ slunce nad Plešným jezerem. Přišla jsem sice až v průběhu představení, divadlo jsem měla ale celé pro sebe. Byla to čistá radost. Měla jsem jen pro sebe i vrchol Plechýho. Ranní slunce ho zabalilo do měkkého světla, absolutní krása.
Při sestupu kamenným mořem jsem sledovala v dálce stříbrné zrcátko Lipna a před sebou vrcholky Studničné, Hraničníku, Schönbergfelsen a Smrčiny/Hochfichtu. Přicházel horký letní den.
Při sestupu dolů jsem si vzpomněla na svoji první cestu. Vzala jsem to tenkrát na Plechý kolmo vzhůru, kamenným mořem, napříč vrstevnicemi. Měla jsem těžké pohorky i batoh, zato ale slušivou outdoorovou sukni. Musela jsem se smát, jak jsem tenkrát vypadala:
„Slunce pálilo, cesta se ztratila v kamenném moři. Jinudy, než kolmo vzhůru už to nešlo. Stoupání na vysoké a vratké kameny byl zážitek. Tady jsem ocenila hůlky. Batoh se chtěl vrátit do údolí i se mnou. Sukně – to byla pěkná blbost. Sice ze spodu hezky větrala, ale dlouhý krok se v ní udělat nedal. Ohrnula jsem si ji na velikost čelenky do vlasů. Stejně nikde nebyla ani noha.
Plazila jsem se vzhůru. Pot ze mne tekl proudem. Občas jsem se zastavila, hůlky zapřela o ramena a jenom funěla. Přesně v téhle chvíli, se zadkem vystrčeným do údolí, jak jsem vyvažovala batoh, se za mnou ozval zvuk drolících se kamenů. Kolem mne se mihla taková barevná šmouha – mládenec ve sportovním oblečku, na nohou trekové botky a lehký batůžek. On do toho krpálu běžel! Co běžel. Skákal jako kamzík! Tak já ho chápu, s tím výhledem, který jsem mu svým vystrčeným pozadím nabídla, bych byla na jeho místě taky uháněla. Já se tak lekla, že jsem málem letěla po zádech do údolí.“
O několik let později jsem šla s poměrně lehkým batohem, v trekových botách ověřené značky a v přiměřeném oblečení po úbočí stejné hory. Byla to čistá radost.
V průběhu rána jsem postupně přešla přes vrcholky Studničné, Hraničníku, Schönbergfelsen a Smrčiny (Hochfichtu). Až při cestě do údolí jsem potkala jednoho běžce a skupinku pracovníků národního parku.
Většinou tady žádné davy nechodí. Trasa není úplně snadná: sestup kamenným mořem, šplhání na vrcholky hor, strmé klesání do údolí.
V údolí jsem odbočila na cestu k Medvědímu potoku. Voda v něm je křišťálově čistá. Pro jistotu jsem ji ale stejně přefiltrovala. S občerstvením na další cestě jsem raději nepočítala.
Vyšla jsem z lesa u cyklostezky poblíž Josefova Dolu. Bylo horko. Nasadila jsem si apartní klobouček a přes ramena přehodila šál. Už jsem tušila, jak v tom vypadám. Jako Polednice. Ale byla jsem chráněná před sluncem a fungovalo to skvěle. Vděčně jsem si vzpomněla na kamarádku, od které jsem šál dostala. Projíždějící cyklisty jsem patrně také zaujala. Jeden každý se po mně podíval a většinou i uctivě zdravili. Chápu… Polednice…
Cesta přes Házlův kříž byla kouzelná. Nejprve široká, prašná cesta podél bývalých zahrad. Pak lesní cesta a nakonec pěšinka v lukách. Bylo poledne, posadila jsem se ve stínu břízy. Blížil se ke mně pár starších cyklistů. Pán na mne už z dálky volala: „Nevíte, za jak dlouho se dostaneme někam?“
Tak tady byla každá rada drahá. Odpověděla jsem: „přiměřeně, přiměřeně…“ Asi ho to úplně neuspokojilo.
Po cestě jsem nad jeho otázkou uvažovala. Třeba ho někdo někam poslal… Ano i do P…. se dá dojet. Jen je to ze Šumavy trochu z ruky. Je to až na samé hranici jihočeského kraje, u Volfířova. Nebo byl pán filozof a myslel to společensky? Jako, že bychom měli směřovat k nějakým lepším zítřkům? No já nevím, ale to už tady jednou bylo a moc se to neosvědčilo. Pětileté plány a tak…
Pokračovala jsem pěšinou mezi horskými loukami a pastvinami. Byl krásný letní den. Někdy je lépe nevědět předem...
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a sen
Bylo podzimní deštivé ráno. Čekalo na mne devět hodin ve vlaku, k východní hranici, na konec Bílých Karpat a začátek Javorníků.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - kořeny a křídla
Za nějaké dva, tři týdny se vrátím na konec Bílých Karpat, abych došla ještě o kousek dál. Tam, kde se mi bude další rok dobře začínat. Tak jsem si to plánovala. Myslím, že jsem tím Osud náramně pobavila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a jsou i důležitější věci
Kdysi jsem četla, že Bílé Karpaty jsou hory pro začátečníky, hory ideální na výlety pro děti. Na tuhle hloupost jsem si pokaždé vzpomněla, když jsem lezla do zvláště výživného kopce.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a vyhrát v loterii
Jemné šimrání slunečních paprsků, vůně posekané trávy, zurčení vody, zpěv ptáků. Takhle nějak bych si představovala ráno v luxusním hotelu. K tomu moře a skvělou snídani.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a každý jde, jak umí
Ráno nebylo po bouřce ani památky. Snad jen trocha polámaných větví. Vzduch po dešti voněl, slunce vstávalo a já s ním.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Poslanci zvýšili ochranu zemědělské půdy i omezení jejího prodeje cizincům
Přímý přenos Vyšší ochranu nejkvalitnější zemědělské půdy schválila Sněmovna. Nemají na ní do budoucna vznikat...
Zdravotnictví čeká kolaps, věští analýza. Chybí 3000 lůžek, péče se nadužívá
V českém zdravotnictví hrozí bez přijetí potřebných opatření vyčerpání zdrojů. Systém není podle...
Evropa otevřela dveře džihádistům, Londýn a Paříž nepoznáte, hlásá Trump
Donald Trump krátce po potlačení propalestinských protestů na několika amerických univerzitách...
Obří požár haly se škodou 1,8 miliardy založil člověk, technickou závadu vyloučili
Příčinou rozsáhlého požáru průmyslové haly v Žebráku na Berounsku, který loni v létě podle policie...
- Počet článků 113
- Celková karma 18,27
- Průměrná čtenost 361x