To ráno mělo být ve znamení klidu a odpočinku, jenže místo toho přišla vlna protestu a krev barvila byt rudou barvou.
V neděli ráno jsem si mohla přispat. Tělem se mi proháněly „bacily“, čaj s medem ani ostatní běžné zbraně nepůsobily a mně se nechtělo z peřin vystrčit ani nos. Naštěstí ranní kakaovou jízdu vzal do rukou manžel a ty dva pyžamáčky obstaral.
Právě v okamžiku, kdy mi hlavou projížděla myšlenka, jak Mach s Šebestovou bacili bacila kladívkem a Kropáček(?) byl po jejich zásahu uzdraven, se rozrazily dveře. Už jsem nestihla ani zavřít oči, abych předstírala, že spím, a mohla si tak vychutnat další minuty klidu. Když totiž moje mladší ratolest zjistí horní polohu mých očních víček, rozeběhne se s hurónským pokřikem a přískokem skok mi hupne rovnou do postele. Následkem jeho nepřeslechnutelného chování přiběhne do dvou sekund i Matěj, v patách těsně následován otcem, a hupnou ke mně taky. I tentokrát to nedopadlo jinak.
„Na dnešek jsem pro Vás vymyslel program. Protáhnete těla, vybijete energii a maminka se nadýchá čerstvého vzduchu,“ oznámil nadšeně taťka a u dětí tak vyvolal veselí a euforii.
Radostí začaly skákat, dožadovaly se podrobností a jejich zvědavost byla napnutá jako tětiva.
„Dokonce jsem Vám každému koupil něco nového,“ šponoval dál jejich zvědavost.
„Jupí, táta koupil nový kola!“ skandoval Matěj.
„Nene, žádný kola,“ negoval muž.
„Tak se dáme podat,“ snažila jsem se utišit tu slovní přestřelku, která začínala gradovat.
Manželovi se v očích objevily jiskřičky a s šibalským výrazem nám oznámil, že se pojede hrabat zahrada. Všem nám prý koupil nové hrábě, taky jedno rejžové koště, vidle a perfektní lopatu.
Bylo po nadšení. Přiznám se, ani já neměla chuť jít zrovna dneska zvelebovat krajinu. Matěj odešel se slovy, že to teda bude bezva den a Jakub, inspirován bratrem, simuloval v posteli omdlení. Jenže dopadl čelem přímo otci na nos, ten zařval, vyskočil, začal bolestí poskakovat po ložnici, předsíni i obýváku a v okamžiku, kdy si všiml tryskající malinovky z jeho nosu, už bylo pozdě.
„Mami, tady to vypadá jak na jatkách a táta vypadá jako upír,“ zhodnotil situaci Matěj a běžel pro foťák, aby si mohl zvěčnit zkrvaveného otce i náš příbytek.
Za hodinu a půl už byl muž i byt uveden do původního stavu. Pravda, nos manžela byl oteklý a náznakem ujížděl doprava, ale ani to muže neodradilo v jeho odhodlání vyrazit. Navlékli jsme tedy teplé prádlo, popadli termosku s čajem a za doprovodu Matějových slov(o nejhorším dnu jeho života) vyrazili.
Za další dvě hodiny jsme měli na kontě jedny zlomené hrábě, vyhrabání mrtvého ježka(s asi sto červy uvnitř břicha) a ztracený šroub z násady od vidlí. Nicméně, tu nejhorší práci jsme vykonali. Pravda, Kuba ruku k dílu nepřiložil, protože radši zkoušel funkčnost houpačky, ale Matěj dřel asi víc než já. Nejvíc toho pochopitelně zvládla hlava rodiny.
Mohlo to být docela normální zakončení pracovního dne, kdyby muž nenesl ty vidle(spolu se zbytkem náčiní) do auta tak nešikovně, že si s nimi propíchnul patu a omdlel vedle vozu.
„No bezva, teď dostaneš otravu krve a umřeš,“ nastínil Matěj katastrofickou verzi zítřejších dnů, aniž by se pozastavil nad otcem povalujícím se s bolestivou grimasou na zemi, a opět nás upozornil, že je to jeho nejhorší den v životě.
Těch má koneckonců v poslední době hodně. Hlavně, když se po něm vyžaduje jiná činnost, než si představuje on sám. Zřejmě ta věta právě frčí ve školce. Navíc počítač mých tří chlapců prodělal v minulých dnech klinickou smrt, čeká na transplantaci nového zdroje, a je tudíž udržován v umělém spánku. Následkem toho se u nás doma začalo piklit. A protože jsem povahou stejná jako můj mladší syn, taky nerada půjčuji dětem svoje hračky(třeba mobil, rtěnku nebo notebook), semkla se mužská část naší rodiny proti mně. Dva vždy odváděli moji pozornost, aby poskytli příležitost tomu třetímu, který měl za úkol nenápadně pronést můj noťásek, a oni pak mohli nerušeně užívat jeho služeb. Samozřejmě zase na střídačku, takže jeden z nich se vždycky postaral o to, abych se v kuchyni nenudila.
Večer, když naše robátka konečně spokojeně oddychovala ve svých postýlkách, jsme sedli s manželem, on s obvázanou patou ve zvýšené poloze, a hlasitě přemýšleli, jakpak na tom letos Ježíšek je finančně a jaké dárky by to těm našim dětem mohl přinést. Přitom jsem si vzpomněla na blog, který jsem kdysi četla. Autorka si tam stěžovala, že jí její milý obdaroval otvírákem na konzervy. Bylo to sice k narozeninám, ale to je jedno. Začala jsem se nahlas smát a rekapitulovala jsem dary od svého muže. V prvních letech to byly hrnce, nože, prkýnka, struhadla, mlýnky a postupně došlo na jiné všeobecně potřebné věci. Minulý rok po lehkém náznaku, že i já se občas(opravdu jen občas) cítím tak trochu jako éterická ženská bytost, jsem dostala plnou krabici nádherného spodního prádla velikosti XL. Mám M.
Ale i kdybych k těm letošním Vánocům dostala třeba krumpáč, já budu šťastná, protože kdo zná mého muže, ví, že on vybírá dárky opravdu s láskou. Mezi ženským a mužským vnímáním je prostě rozdíl a to je moc dobře!!!
Vždyť parfém, prstýnek nebo jiné drahé kovy a kamení jsou jen „obyčejné“ dárky, co napadnou každého troubu bez fantazie. Ale trouba, třeba mikrovlnná, ta napadne jen ty muže nápadité se smyslem pro rodinu. A my(rozumějte ženy mírně bláznivé jako já) Vás za to milujeme!!!
