Nesnáším to přerušovaný

    Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.  

    Když jsem byla svobodná, dělala jsem to nepravidelně a hlavně když se chtělo mně. Nebyl důvod plánovat si to, ale od té doby, co na prst navlékám snubní prstýnek, se to změnilo. Prostě musím, i když se mi fakt nechce. A dokonce příchod dětí tomu nastolil častější řád.

    Jenže dřív to nějak šlo. Dneska, ve světě kde velí trend všechno zmenšovat, i já narazila, a můj spoluhráč už mým nárokům a tempu nestačí. Vždycky, když se dostanu do ráže, a mému výkonu by mohl závidět i kdejaký olympionik, mě donutí činnost přerušit. Pravda, občas si za to můžu sama, prostě víc trhnu, a je po všem.

    Já to opravdu nechápu. Svým starým velkým vysavačem jsem dokázala vyluxovat celý byt, aniž by mě cokoli zastavilo. A ten nový? Hrůza! Pod moderním malým designem se sice skrývá nadupaná mašinka, ale krátkou šňůru aby člověk, v tomto případě já, přepojoval skoro po dvou metrech, když tedy, jak píšu výš, nevypadne zatáhnutím sama. Takže když je pak hotovo, a koukám se na ten čistý byt, zbavený drobků, ďubek z ponožek a opadané špíny z bot (to jak se moji drazí vrací od výtahu v botách tu na záchod, tu pro kapesník…..), cítím se nepopsatelně krásně. Nic není horšího, než vrazit si hned ráno do bosé nohy něco špičatého. Vlastně je. Taky vypraný papírový kapesník v pračce s tmavým prádlem je silný zážitek.

    A právě nedávno jsem s vypětím všech svých sil přerušovaně uvedla byt a přímo úměrně i sebe do nádherného stavu. To jsem však netušila, že u manžela v práci se ruší akvárko, a muž odchytil ty nebohé rybičky jinak odsouzené na plavbu záchodovým potrubím. I přinesl je tedy k nám domů. Tady se jim určitě bude líbit. Máme tady čisto. Ještě v noci je vypustil do synova akvária v dětském pokoji a se slastným pocitem šel spát.

    Ráno, když paprsky slunce daly jeho očím jasný pohled a odpočatá hlava začala myslet, zjistil, že rybiček je v té vodě moc, a protože on se rozhodl dát jim plnohodnotný život, začal jednat. Tyhle rybičky strádat nesmí! Byly by ve stresu a mohly by uhynout.

    Došel tedy do sklepa pro menší staré akvárko, aby ho umístil do druhého dětského pokoje, kde už tedy taky jedno menší je, a navíc je tam i papoušek. Tu skleněnou věc ale napřed musel umýt, naplnit kamínky, zasadit rostlinky….Jeho heslem stále bylo, že zvířata se nesmí stresovat. Jenže jak můj zrak narážel na potopu v koupelně i předsíni, na kamínky rozsypané po celém bytě, začala jsem se stresovat já, což ale byla v podstatě dobrá zpráva, protože mě manžel i po desetiletém manželství za žádné zvíře zřejmě nepovažuje. Takže jsem se držela. Nakonec byla vyhlášena pátrací akce po starém filtrovacím zařízení, tudíž se přeskládal sklep a všechny skříňky v bytě. Když už byl muž v koncích, protože viník u nás musí být vždy a za každou cenu pojmenován, obvinil mě, že jsem to byla určitě já, jelikož jsem posedlá úklidem, a tím, jak neustále všechno uklízím, vnáším do jeho života chaos, neboť on má v tom svém nepořádku systém. Dokonce jsem byla označena za vraha těch oploutvených duší a vzápětí i jeho, jelikož ze mě prý jednou jistojistě dostane infarkt. Ale nakonec se filtr přece jen našel (muž si ho uklidil ve sklepě mezi vyřazené věci). Jenže se zjistilo, že jeho šňůra nedosáhne do zásuvky, takže se začal stěhovat nábytek, přepojovat spletitý systém prodlužovaček, sprostá slova i prach lítaly vzduchem, ale nakonec se dokonalo. Ryby už se nestresovaly a manžel taky ne. Ovšem já cítila při pohledu na ten byt vzhůru nohama bolest za hrudní kostí, která už vystřelovala pod lopatku, a místo nitroglycerinu jsem si naordinovala svého turbosavce a přerušovaně si znovu uklidila celý byt.

    Druhého dne, při ranní obchůzce zvířectva, to vzal manžel od králíka, papouška a akvárka až po nový domov „pracovních“ rybiček. Ke své hrůze zjistil, že filtr je rozbitý, ryby ve stresu ze špinavé vody, a bude pro ně tedy lepší, když je přestěhuje zpátky do velkého akvária ve vedlejším pokoji. V tu chvíli jsem při představě opětovného stěhování, vymývání, kamínkování… dostala strach, že určitě uhynu, neboť život po boku mého muže je permanentní stres.

    Po několika hodinách, když bylo znovu uklizeno, se muž rozhodl alespoň nakrmit novým, dražším a lepším krmením ta nebožátka ve stísněných podmínkách. A jelikož mu nádobka nešla otevřít, zabral. V ruce mu zůstalo jen víčko, smrdutý obsah vyletěl až ke stropu a rozsypal se po celém pokoji.

    Jisté je jedno. Normální z nás dvou není ani jeden. Muž svojí bordelářskou povahou a já svým úklidem. Když je manžel totiž výjimečně večer doma a sedí na gauči, jsem nervózní, protože mám pocit, že ten gauč není uklizený. Je na něm prostě nějaký velký „drobek“, co produkuje tisíc malých drobků.

    Možná nám náš osmiletý syn chtěl před pár dny něco naznačit, když nám podal zabalený dárek. Prý nám chtěl udělat jen tak radost. Byla v něm žárovka. Zřejmě už je na čase, aby se nám konečně v té hlavě rozsvítilo. Jenže, co když je to s náma úplně jinak. No neříká se snad, že protiklady se přitahujou? A ta žárovka? Je moderní - velmi malá, a tak doufám, že její světlo nám bude svítit na život jasně, dlouho a klidně i přerušovaně. Na tom opravdovém konci, tam v říši tmy, nás totiž určitě žádná slast nečeká. Tak ať se radši dál „drobí“!