Tak co to tu teda tak strašně smrdí?

    „Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.

    V panice z oslepnutí jsem začala ječet, aby mi mladší syn pustil vodu, protože jsem chvíli nic neviděla. Dožadoval se vysvětlení, co se stalo, proč neotevřu oči a nepustím si tu vodu sama. Po mých prvních slovech se do toho vložil jeho bratr, který Kubovi vysvětlil, že holky si prostě furt patlají obličeje, aby nestárly a neměly vrásky, a ať to neřeší.

    Jenže Kuba to řešil. Neustále mě sledoval, zda se mi nedělají v obličeji rýhy jako té „pomačkané“ paní, co viděl onehdá v autobusu. Na chalupě mě bez přestání napomínal, že mám být ve stínu nebo v baráku. Stal se z něj urputný špeh, co monitoroval můj pohyb na vzduchu.

    „Jakube, nech mě žít, proč nesmím být venku na sluníčku?!!!“ ptala jsem se se zoufalstvím v hlase, jelikož on už mě dokonce tahal za oblečení a vyhrožoval mi smrtí.

    „Protože v televizi říkali, že staří lidé mají zkrátit pohyb na slunci anebo se mu vyhnout,“ odůvodnil svoje obavy, a mně chvíli hodně lichotilo, že se bojí mého skonu. Ovšem najednou mi někdo nad hlavou jako by bouchnul tím obrovským gongem. STAŘÍ LIDÉ, neřekl starší, dospělí, zralí nebo nějak podobně oblbující slova, řekl fakt STAŘÍ!!!

    Ale co, tak mládí je sice v háji, ale ty zkušenosti! A dovednosti!

    Do té doby jsem se totiž považovala za docela šikovnou ženskou. Jenže pak mi na chalupě odmítla spolupráci automatická pračka. A já zjistila, že už nezvládám tolik věcí najednou jako dřív, kdy jsem během praní uvařila, uklidila, záhonky vyplela, děti trochu vychovala a při tom všem jsem ještě dokázala nenuceně mluvit a sledovat dění okolo sebe.

    I dala jsem se tedy do ručního praní. Dětem jsem zahájila přednášku o tom, že moje babička kdysi právala jedině takhle, dokonce vyvařovala v obrovských prádelních hrncích, jelikož dřív takové chytré pračky nebyly.

   Nad vanou se vznášely romanticky mýdlové bublinky a pára vytvořila hodnověrnou iluzi staré suterénní prádelny babiččina dejvického domu. Ano, prvních pár minut to byla opravdu poučná legrace. Jenže jak prádla přibývalo a moje ruce ždímaly stále větší a větší mokré koudele látky, nad vanou se vedle bublin začaly vznášet moje nadávky na dnešní techniku, která nic nevydrží, ale nakonec bylo úplné ticho, jak jsem měla křečovitě skousnuté zuby, abych vyvinula tu největší ždímací sílu. Ale to víte, slabá stará ženská.

    A výsledek? Studená plotna, potopa, nevypleto, děti nevychovány a navíc schnoucí proces se prodloužil asi na tři dny.

    Moje sebevědomí o šikovné ženské, co zvládá několik věcí najednou, odšumělo do brdských lesů hned vedle toho háje, kde odpočívá v pokoji moje mládí.

    Před dvěma týdny jsem v práci odebírala krev úžasnému manželskému páru. Oběma bylo přes devadesát let a dostalo se mi od nich rychlokurzu života. Život je prý jako ten prst kolem snubního prstenu. Stačí ho prý sledovat. Dokud drží prstýnek pevně na prstě, je všechno dobré, ale po mnoha letech se začne uvolňovat. A když hrozí jeho ztráta, začne být ta životní pouť u konce. „Ještěže mám tuhle moji milovanou babičku, která mi ho pomáhá držet na prstě, bez ní by mi hned druhý den z prstu sklouzl,“ pohladil ji její opravdu starý muž po velmi prořídlých vlasech a ten pohled  by nezachytil nikdo na světě.

    Jsem úplně hloupá, vždyť můj prstýnek krásně drží a kdyby ne, pořád mám vedle sebe někoho, kdo by mi ho snad pomohl udržet. Tak co tu na tom světě tak strašně smrdí? Snad sebechvála nás dnešních žen jak jsme dokonalé, šikovné, emancipované…BLBOST! Nesaháme těm starým dámám ani po kotníky. Vždyť kde bychom dnes byly bez techniky a technických typů, tedy vás mužů?!

    A všechno nepodstatné? To vem ďas!