Když jsem rodila poprvé, byli jsme s manželem oba ještě vyjukaní. On seděl na křesle vedle lůžka, já střídavě hekala, skákala na balónu a v okamžiku, kdy to vypadalo, že asi každou chvíli umřu, protože toho prťouse prostě nevytlačím, soucitně prohodil něco o tom, jestli to nejde uspíšit, protože už to trvá nějak dlouho.
V konečné fázi mi ale láskyplně držel hlavu, nohy a podle výrazu v obličeji snad i tlačil. Dokonce ho ten závěr tak nadchl, že se nemohl dočkat, až budeme rodit znova.
Druhé těhotenství jsem měla komplikované, ale jeho závěr jsem navzdory všemu mohla trávit doma. Téměř denně jsem sice docházela do nemocnice, kde jsem strávila vždy tak čtyři hodiny – Echo, kontrola hladin léků v krvi (díky nimž moje miminko přežívalo), monitor, prohlídka - no prostě „žůžo dobrodrůžo“.
Při poslední návštěvě mi pan doktor řekl, že to ještě nevypadá, ať přijdu druhý den už s věcmi a porod mi pro jistotu vyvolají. Začali jsme tedy s manželem organizovat. Dopoledne se mnou byl v nemocnici, pak jsme pobalili starší dítě, odvezli ho k manželovým rodičům do jižních Čech a po návratu do Prahy, bylo asi pět hodin odpoledne, šel do práce, kde musel být do deseti večer. Při odchodu jsem si dělala srandu, že počkám až přijde a pojedeme rodit už večer, abychom neztráceli čas. Spletla jsem se. Rodit jsem začala už v osm, ale neměla jsem to srdce volat mu tak brzy (snad se mi už tlačilo mlíko na mozek nebo co), a tak jsem na něj čekala až do půl jedenácté, kdy dorazil domů.
V porodnici už to lítalo. Rychle přípravná procedůra, už jen počkat až přijde převlečený manžel a hurá na sál, kde bylo vše připraveno. Jenže on nikde.
„Kdes byl tak dlouho?“ vyšel ze mě spíš jen zoufalý výkřik, když se objevil ve dveřích.
Začal sáhodlouze vysvětlovat, že mu nebylo žádné oblečení. Do haleny se neoblékl, kalhoty nešly zavázat, galoše byly malé a nakonec nemohl do té malé skříňky narvat svoje svršky a nedařilo se mu zamknout ten zámeček. Když už se mu to povedlo, zjistil, že si tam zapomněl dát boty a celá peripetie začala nanovo.
I jemu se asi něco dočasně tlačilo na mozek, napadlo mě, když místo toho - aby se zajímal o moje, v té době už šílené bolesti, začal si prohlížet svůj odraz v okně a odmítal odejít na sál, dokud ho nevyfotím, aby měl památku, jak vypadal v sálovém mundůru. Mezi prodýcháváním kontrakce jsem mačkala foťák. Taťka pózoval a tvrdě se dožadoval zvěčňování ze všech úhlů. Po tomto výkonu jsme konečně odcházeli na sál.
„Maminko, vyskočte si nahoru,“ pobídla mě sestra.
Já bych i poslechla, ale v kontrakci se skáče špatně. Sestřička to zopakovala a já si přesto pořád tvrdošíjně dýchala to svoje šššš a čekala, až to přejde, abych mohla hupnout nahoru.
„Ivčo, ty neslyšíš? Máš vyskočit!“ zopakoval mi to můj doprovod a mně se chtěly křičet ty nejpeprnější nadávky, co znám.
„Šššš slyšíííím ššš!!!“
„Tak proč tu stojíš?“ ptal se s nechápavým výrazem.
Kdyby nestál tak daleko, možná bych ho kopla do míst, kde si nohavice jeho kalhot říkají dobrý den a zároveň bych po něm vyžadovala nějaký artistický výkon. Jen tak by totiž poznal absurditu svého dotazu. Místo toho jsem v duchu spřádala plán pomsty, ale po odeznění kontrakce jsem zase viděla toho člověka, co miluji, toho – co stojí po mém boku. Moje myšlenky přerušila bolest. Chytla mě křeč do kyčlí!
„Tatínku, rychle chyťte mamce nohy nebo rozdrtí tomu malýmu hlavičku!!!“ zařvala porodní asistentka .
Muž se zoufalstvím v očích rychle vstal. Ve snaze bleskově zareagovat, zakopl galošem o galoš, jeho velké tělo se rozpohybovalo směrem vpřed, cestou převrhlo sterilní stolek s nástroji a před pádem pod rodící lůžko ho zachránilo až moje koleno, za které se zachytil, čímž vlastně splnil i úkol pro záchranu mozkovny svého potomka a já mohla s klidným svědomím naposledy zatlačit. Náš chlapeček byl mezi námi. Narodil se i bez sterilního stolečku, protože nový už nestihli přivézt. Stejně jako u prvorozeného syna, mu manžel v rychlosti přepočítal všechny prstíky a jiné tělní výběžky a se slzami dojetí mě informoval, že mu nic nechybí a vypadá jako já.
„Panebože, chudáček – tak malej a už tak ošklivej,“ smála jsem se a brečela zároveň.
Najednou jsme bulili všichni tři. Ach, ty hormony. Cítila jsem se jako nejšťastnější mamina na světě. Jen manželovi to připadalo „strašně rychlý“ a vůbec si to prý nestačil užít - tolik cirátů s převlíkáním kvůli pár minutám. Příště si to, dle jeho slov, vychutná líp. A tak ho nechávám žít v té jeho bláhové iluzi. Já vím totiž své!
