Když se kdokoliv z nás stane "znesvářenou stranou" a ocitne se u soudu, může očekávat jednu ze dvou alternativ. Že (samozřejmě relativně) "vyhraje" nebo "prohraje". Existují i smutná vítězství?
Existují. A není jich málo.
Minimálně jsou to všechny ty spory, které se týkají výchovy dětí (samozřejmě platí pro spory dvou relativně duševně zdravých jedinců) po rozpadu vztahu jejich rodičů. V těchto "kauzách" totiž není možné, aby byl vítězem jen jeden.
Modely jsou jednoduché. Buď se rodiče dokáží dohodnout (a v takovém případě soud jejich dohodu pouze potvrdí) a vítězí. Oba. (A vítěznou strategii přenáší i na děti, které se od nich i v takto vypjatém období učí).
Rodiče se také (a není to nic neobvyklého) mohou "hádat jako koně". Svou roli samozřejmě mohou hrát porozvodově zjitřené vztahy a skutečnými i domnělými křivdami odřené duše. Často se taková situace časem uklidní. Zdaleka to však není vždy. Pak máme co dělat se lidmi nenávidějícími či zoufalými "až za hrob". Seznamte se - to jsou poražení.
Třetí možností je, že se hádá jeden. To se pak může druhý snažit o domluvu jak chce, ten útočnější v první etapě zdánlivě vítězí. Pak se setkáváme se strategií vítěz - poražený. Špatné je, že ta ve vztahových modelech prostě není prakticky k použití. Nebo je, ale spíše krátkodobě. Občas ji používáme všichni. Prostě se pohádáme a prosadíme si svou (a třeba přes nesouhlas toho druhého vyrazíme s přáteli "na jedno"). V maličkostech a v přiměřené míře je to celkem neškodné. V dobách krizí a sporů může snaha přeprat toho druhého zabrat jen dočasně. Zbytky vztahu totiž přestanou fungovat, zůstávají pouze negativní torza komunikace, děti se mohou ocitat ve víru manipulací a ovlivňování. V téhle fázi už je jedno, kdo byl původním vítězem. Ztrácejí všichni. Děti nejvíc. Ty ztrácejí nejen dětský pohled na svět, ale zejména chování dospělých sledují a otiskuje se jim do myslí. (Nemělo by rodičům vadit, že jednou tento způsob jednání možná použijí v řešení vlastních vztahových krizí?)
Tenhle přístup popsal amer ický psycholog Erich Berne někdy v šedesátých letech minulého století. (Jste-li nedůvěřiví nebo zvědaví - více si můžete přečíst třeba v článku o transakční analýze na wikipedii, zejména stojí za to podívat se na OK stavy.)
Všichni, kdo žádají autoritu soudu o rozhodnutí, kdo má v jejich rodičovském sporu pravdu, by měli tyto základní strategie mit na paměti a snažit se domlouvat. A když to nejde, alespoň za sebe hrát na "dlouhou výhru". Nehádat se (a NIKDY ne před dětmi), nemanipulovat, nelhat, nevyvádět. Ono se to totiž stejně časem projeví. Nemilosrdně samozřejmě zejména vůči tomu, kdo nehraje fér. Ale vždy ztrácejí všechni.
Chce to včas se zamyslet. A dopřát svým dětem možnost žít jako vítězové.
Ja jsem OK. Vy jste OK. A všem nám přeji hezký víkend.
