Vědět o sobě? Popovídat si? Poptat se jak se ten druhý má? Napsat si mail? Textovku? Věci, které děláme denně. A obvykle i fungují.
Volám. Jedné dceři. Druhé dceři. Mámě.
Vím co je nového. Holky jsou přes rok "na studiích". Teď po dovolených. Na "kecálka" v mobilu mi chodí vzkazy a tak vím, jak se mají. Že padaly kroupy. Že guláš se fakt, ale fakt nedal jíst (druhá píše, že byl náhodou skoro jako od dědečka). Že strašidelné podzemí je nadchlo. Že jeskyně bez krápníků jsou divné. Že v Osvětimi je tak stísněná atmosféra, že už tam nikdy nepojedou.
Vím desítky malých i větších věcí. Jaká byla zkouška z anatomie. Že sociologii přednáší naprostý blb. Že holky "musely" jít na mejdan, protože se sousedi tak hádali, že se u toho nedalo učit. Že má jedna nové kalhoty. Sekáč. Za sedmdesát, no nekup to, když jsou značkový. Telefon, facebook, google+. Najdeme se.
Vím, že máma upadla na schodech. Vím, že její pes zase okousal houbičku na nádobí. Zajímavé, chutnají mu jenom oranžové. Vím, že v masně naproti domu mají dnes kuřata z farmy. Koupila dvě a mám pro ně stavit. Že anturie v obyváku nějak chřadne. Že kytka růží, co dostala k narozeninám už sklání hlavičky a tak ji dala sušit. Že jsem se zas nestavila. A brácha taky ne - škoda mluvit. Že sraz z gymplu byl bezvadný. Vraceli se taxíkem až po půlnoci. Že sousedovic Lída nějak nevypadá dobře - aby ona nebyla nemocná. Telefon, email. Najdeme se.
Vím, vím, vím. A když nevím, zeptám se. A dozvím.
Můj muž volá dětem. Synovi. Dceři.
Telefony jsou hluché. Textovky se vracejí nedoručené. Na email a vzkazy nikdo neodpovídá.
Neví. Nedozví se. Nenajdou se. Zprávy mizí v černé díře.
Otupující ticho v síti.
