Dovolila jsem si vypůjčit populární frázi - větu, která je označována jako jedna z nejoblíbenějších "posledních slov". Jak souvisí s řešením problémů při hledání vhodného modelu péče o děti? Inu jednoduše. Tomu prostě "rozumí" všichni. Protože všichni mají nějakou zkušenost. Mají děti. Nebo někdo v jejich blízkosti má děti. Všichni znají někoho, komu se rozpadl vztah. Nebo se rozpadl přímo jemu. Pohled filtrovaný malou odborností a tunelovým viděním ovlivněným "zaškatulkováním" problémů na základě vlastní zkušenosti ale unavené mamince či tátovi může přinést spíše komplikace. Co s tím?
Abych byla upřímná - nevím.
V období, kdy se zbortí rodina a rodiče hledají vhodný způsob dalšího fungování, je všechno složité a všichni zmatení. Ocitnete-li se v této situaci (a nikomu ji nepřeji) potřebujete spoustu nových dovedností. Jednou z důležitých potřeb je potřeba rychle najít klid, zorientovat se v situaci, vědět, co smíte a co nesmíte. Potřebujete celou řadu věcných informací, jakousi "mapu krize". Jenže kde k ní přijít? Hledám tuhle "rukověť pro začátečníky" docela pečlivě. Sama postupně sbírám vhodné informace více než rok a pořád si umím dobře vybavit situaci počátečního tápání. Tento zcela subjektivní příspěvek vám tedy nabízí můj návrh cesty. Je pečlivě prošlapaná metodou pokusů a omylů.
Ptáte se přátel a brzy zjistíte, že tudy cesta nevede (ale hýčkejte si ty opravdové, časem budete potřebovat podporu). Dřív nebo později každý z rodičů, který si neví rady, sedne k počítači a "zagooglí". A najde spoustu odkazů, informací, poradenských (ale také rádobyporadenských webů). Dříve nebo později se z toho zatočí hlava každému. Jeden večer odcházíte s pocitem, že cesta je nalezena, druhý den se splínem, že vše se může ještě zhoršit. Pokud jste aktivci (jako já), vyzkoušíte se i ptát a výše uvedené pocity se jen znásobí. Jak si tedy poradit a zbytečně se neničit?
Používejte ke konzultacím oficiální poradenské instituce. Jsou to takové, které jsou v souladu se Zákonem 108/2006 Sb. o sociálních službách a mají odpovídající registraci. Nezaručím vám tady, že se setkáte s člověkem, který vás plně pochopí. Pravděpodobnost, že se ale potkáte s člověkem se správnou kvalifikací je vysoká. Nebojte se hledat a konzultovat na více místech.
V prvé řadě zkuste sociální odbor či oddělení, přiznám se ale, že tam moje zkušenost není příliš přínosná. "Sociálky" se snaží, ale protože celý systém je strašně nepružný a odráží se v něm řada dlouhodobě existujicích negativních faktorů. Úřednice jsou zavalené papírováním, kontrolami a unavené z neustále se opakujících konfliktů. Nicméně, budete je potřebovat, berte je jako partnery. Pokud se vám jejich rady nezdají dostatečné, prostě v klidu "jděte vejš" a běžte se poptat třeba na krajský úřad. Nasměrují vás, poradí, kam se obrátit - své organizace dobře znají, mají jejich adresáře, často vám mohou dát i tištěné informace nebo odkazy na elektronické. To by ostatně měli udělat už sociální pracovníci na příslušných úřadech měst nebo obcí s rozšířenou působností.
Další možností je obrátit se na neziskové organizace, které mají registraci dle výše zmíněného zákona. Jejich věrohodnost si jednoduše ověřte v Registru poskytovatelů sociálních služeb. Vyhledávání služby je poměrně jednoduché, můžete si nastavit vyhledávací kritéria a pak se jen "prohrabete" ke kontaktům na organizace, které se vám nejvíc pozdávají. A pak prostě volejte, pište, zajeďte konzultovat a ptejte se, ptejte se, ptejte se. Možná se napoprvé ani napodruhé netrefíte, ale s velkou pravděpodobností vás nasměrují na ty pro vás správné odborníky. A s těmi zkuste hledat cestu. Nechte si vše pečlivě vysvětlit a vyzkoušejte všechny navrhované a doporučované cesty. Mějte na paměti, že nejste první uplakaný nebo naštvaný rodič, kterého vidí. Jsou nad věcí, jsou vzdělaní,šli pracovat do neziskovky, protože jim na tématu práce záleží (tam se opravdu nechodí pracovat pro peníze).
Internet, který v posledních letech obecně velmi usnadňuje komunikaci, vás také může navést k řadě sdružení, které vznikly na základě společné zkušenosti a názoru a poskytují jakési formy poradenství. Jste-li "pokročilí", můžete u nich řadu informací najít. "Začátečníkům" doporučuji velkou opatrnost a orientaci spíše na registrované odborníky. Případně si alespoň ověřte skutečnou odbornost lidí s nimiž o svých osobních a citlivých věcech hovoříte. Mohou (a ta pravděpodobnost není malá) totiž používat spíše vlastní emoce a zkušenost než systematicky získané znalosti. A tomu pak může odpovídat reálná hodnota rad, které vám dokáží poskytnout. "Oficiálně" možná půjdete svou cestou zdánlivě pomaleji, ale nejspíš se neztratíte. U "nesociálního" seskupení je větší pravděpodobnost, že vám bude chybět právě ten reálný, širší pohled na vlastní situaci, což může mít v úvodních etapách "sporu" o děti až fatální důsledky - případné slepé uličky totiž jako unavený laik v zásadě nemáte šanci poznat.
A nakonec a zejména - ptejte se lidí ve svém okolí. Vyberte si ty, které považujete za chytré a moudré současně. A smiřte se s tím, že s vámi nemusejí ve všem souhlasit. Ptejte se pedagogů, právníků, psychologů. Jste-li žena, ptejte se mužů a muži nechť se ptají žen. Naslouchejte jejich zkušenostem a názorům. Hledejte zkušenosti a řešení.
A pak se se svým návrhem a nápadem obraťte na některou z registrovaných organizací - pomůže vám usadit ji do reality a najít cíl, který bude dobrý pro vaše děti a vám nebude příliš ubližovat. Prostě se raďte u skutečných odborníků. Jde to i s minimem finančních prostředků (služby jsou k nalezení i zcela zdarma, jen si za nimi možná budete muset zajet - i tyto organizace jsou podfinancované a nenajdete je tedy všude - stát není k organizacím, které se starají o prevenci nijak laskavý).
Pokud jste tento článek dočetli až do konce, je možné, že máte podobné trápení. (Kdo by to taky jinak četl, že? :-)). Věřte mi, zase bude dobře. Dětem i vám. Chce to jen vzít rozum do hrsti a najít mírnou, co nejméně bolavou cestu.
sporu
