Sbírám prádlo a zase ji držím v ruce. Lichonožku. Kolikátou už ve svém životě? Mám jich nepočítaně. Mají všechny barvy, jsou malé i velké, krátké i dlouhé. Každá je jiná. Jen jednu vlastnost mají společnou. Lichost.
Stává se mi to často. Z páru ponožek, které kdosi z nás odložil do praní, zůstane lichonožka. Jedna opuštěná ponožka smutně ležící v koutě prádelního koše. Je opuštěná a nemá své dvojče. Přitom všichni lidští členové domácnosti mají nohy dvě. Při letmé kontrole je snadné zjistit, že ponožky mívají na nohou obě. Do prádla je tedy snad také dají obě. A přece se na trase mezi prádelním košem a sušákem na prádlo občas nějaká ztratí. No, přiznávám. Často se nějaká ztratí.
Nejdřív jsem si myslela, že je to pračkou. Že v ní, takhle těsně pod bubnem, bydlí ponožkožrout nenápadný a když se mu podaří ukrást ponožtičku, spokojeně se nadlábne a pak pár týdnů tráví. Víc nebo méně. Snad podle velikosti ponožky. Jenže pak se pračka pokazila a už nešla, stařenka, opravit. Koupili jsme novou. Doma jsme ji pečlivě vybalovali z bublinkové fólie až poté, co byla stará odvezena. To aby si ponožkožrout nevšiml a nepřestěhoval se. Úleva trvala jen pár pracích cyklů. Pak i nová pračka vyplivla první lichonožku.
Pořídila jsem si na ně pytlík. Někde přece musí být sourozenec do páru. Pod postelemi, skříněmi, prostě někde v bytě. Není. Přísahám. Hnízdo odbojářských druhých ponožek jsme nenašli ani při stěhování. Ostatně, stěhování mi přineslo novou naději. Třeba je ta záhada, ta patogenní zóna přenášející ponožky do samého středu Bermudského trojúhelníku, právě v mojí koupelně. Přestěhovali jsme zánovní pračku (tu bez ponožkožrouta) do nové koupelny. Změnila vzduch a chvilku to vypadalo dobře. Tak tři, snad čtyři prací cykly. A pak se zase objevila. Bílá, s kytičkami, lichá. Smutně jsem ji dala do prázdného šuplíku v komodě v opakované naději, že se druhá objeví.
Neobjevila. Naopak se rozšířil šik lichých. Kdyby všechny zmizelé ponožky mého života byly v Bermudském trojúhelníku, už by se o tom psalo. Byla by jich hromada. Tam asi nebudou.
Dneska jsem sundala ze šňury černou. S růžovou patou. Smutně jsem se prohrabávala rostoucí hromádkou. Není tam k ní sestřička? Nebyla. Zato se mi zdá, že některé osamělé obyvatelky šuplíků vůbec neznám. Nepřišly k nám z jiných praček? Z jiných domácností? A tak mne napadlo, jestli neexistuje nějaká tajná ponožková cestovka a ty tulačky se nevydávají na výlety do jiných praček a jiných domovů.
Nemáte doma náhodou ty naše? Nechybí vám nějaká, která by mohla být u nás? Pošlete popis, mohli bychom je zas dát dohromady, podzim se blíží a rána budou chladná. Mohli bychom to stihnout ještě v září. Ráda bych ty zbylé liché poslala Santu Clausovi. Tomu by se o Vánocích mohly hodit. Jenom si pohledám PSČ na Severní pól. To aby docestovaly spolehlivě a včas.
A já si uvolním šuplík na další lichonožky. Už jsem se nejspíš s jejich existencí smířila.
