Omyl absolventů Vysoké školy života

Celkem příjemný ordinační den, většina pacientů se zlepšuje a léčba zabrala. Ten pozitivní feedback nabíjí každého lékaře.

Je jasné, že nikdo nemáme 100% úspěšnost, ale s tím musíme počítat my i pacienti a musíme to umět včas a předem vykomunikovat.

Přichází další pacientka. Říkám: „Dobrý den, posaďte se u nás,“ a usměji se. „Už jste u nás byla?“

-„Ne, ještě ne, jsem tady dnes poprvé, kamarádky mi doporučily konsultaci u vás, byly tu velmi spokojeny.“

-„Výborně, tak na to mrkneme, půjčte mi kartičku pojištění, zadám si vás a vrhneme se na problém.“

-„Ne, to je dobré, potřebuji jen konsultaci, nepotřebuji žádný zákrok.“

-„V pořádku, nemusíme hned operovat, ale i tak budu potřebovat kartičku,“ vysvětluji.

-„A proč jako, když potřebuji jen poradit?,“ diví se paní.

-„Ahááá, už to chápu, vy mi řeknete problém, já se nad ním zamyslím, udělám vám na téma svůj expertní názor, půl hodiny si o tom budeme povídat a pak půjdete domů. Když neprobíhá léčba, tak vlastně není potřeba žádná finanční transakce, není potřeba nic vykázat.“

A ona šťastně, že si rozumíme, přikyvuje, jako že ano. A že vedle nás sedí sestřička, která má nárok na výplatu, že sedíme v prostorech, které jsou nám pronajaty majitelem, že platíme elektřinu, vodu, odpady - to je vedlejší, protože říci někomu svůj názor přece není práce, že? A můj čas, ten je přece vůbec zadarmo.

Zkusím s paní udělat dohodu: „Když teda povídání se mnou není práce a nemám nárok na honorář, uděláme to zadarmo, vy ale převezmete naše závazky za nájem, elektřinu a zbytek, můžeme se tak domluvit? Majitel nemovitosti přece taky nepracuje, že? Budova stojí, nehýbe se a práci přece poznáte jen podle mozolů na ruce a pohybující se lopaty.“

Paní najednou osvítil duch svatý a vytáhla kartičku pojištění. Konsultace probíhala bez animozit.

***

Chtěl bych říci, že je to rarita. Ale není. Tohle je stav postkomunistické společnosti. Byli jsme sice schopni ukončit formální režim, ale mozky poničené zvrhlou ideologií nelze spravit lusknutím prstu. Každý neúspěšný absolvent vysoké školy života, každý závistivý občan, který nemůže spát, protože soused má lepší auto, a jeho manželka má díky tomu o sousedovi erotické představy, svaluje svůj osud na nějakou vnější příčinu.

A kdo za to může tentokrát? Hm… imperialisti, ti už ne vlastně,  malševici taky ne, co tam máme dál… mandelinky? Podvratní reakcionáři? Ah… už vím, tentokrát za to může kapitalismus. Ano, ten zlý kapitalismus může za to, že ačkoli všechny státy, které ho měly alespoň několik desítek let, mají bohaté občany, kteří jezdí luxusními vozy, mají kvalitní zdravotnictví a krásné voňavé domovy důchodců plné květin a odpočinutého příjemného personálu, můj život stojí za starou belu. Ano, přesně tento kapitalismus může za moje potíže a pojďme ho kritizovat, zakázat a zrušit. Tak nějak je našinci lépe, když já a soused pod komunistickou diktaturou trpíme oba stejně. Když hladovíme a mrzneme stejně. Nadáváme, ale máme tak nějak pocit, že je to fér, protože nehrozí, že soused bude mít větší pohodlí.

Není tajemstvím, že tato ideologie uhnízdila v hlavách především lidem buď bez vzdělání, nebo bez inteligence, potažmo bez obojího. Krásně tento společenský rozkol ilustroval můj poslední blog, který tak nějak spustil lavinu a leckoho demaskoval. Začali mi psát lidé. Reagující bych rozdělil do dvou skupin, a to nikoli podle vzdělání, ale podle kognitivních funkcí. Všiml jsem si zvláštní korelace mezi kritiky a jejich přirozenými mentálními schopnostmi. Fanoušci měli objektivně mentální funkce, inteligenci, sémantiku a strukturovanost textu o dvě úrovně vyšší. Kdo by myslel, že vysokoškoláci chválili a lidé se základní školou kritizovali, strašně by se spletl. Velké množství souhlasících jsou lidé, kteří sice nemají vysoké formální vzdělání, ale přesto přesně pochopili, o jakou názorovou konsistenci a komplexnost myšlení mi šlo. Takže ano, samozřejmě že existují inteligentní nevysokoškoláci.

A mezi kritiky samozřejmě zase bylo i pár frustrovaných a nešťastných vysokoškoláků, kteří své frustrace ze svého neúspěšného a nenaplněného života chtěli na někoho svalit. Trochu jsem jim polechtal jejich citlivá místa, ale v zásadě nejsem terčem jejich zloby jen já: Sledoval jsem aktivitu patnácti jmen a tradičně ti nejhlučnější křiklouni mají potřebu se vyzvracet tak nějak všude, kde jim nekonečný vesmír internetu nabídne prostor.  A teď se podržte, z 25 000 přečtení se našli pouze dva lidé, kteří zmíněný text četli, pochopili, pochopili kontext, byli schopni velmi inteligentně a logicky konsistentně rozporovat některá moje tvrzení a zpětně uznávám, že jejich postřehy byly fakt dobré. Takže jen 8 tisícin promile čtenářů dokázalo strukturovaně nesouhlasit a dělat mi oponenturu, zbytek kritik byl v podstatě jen nekonzistentní odpad. Beru to jako skvělé vyznamenání své práce, moc mne to motivuje k dalšímu psaní a děkuji.

***

V naší firmě jsem zavedl heslo: Nebavme se o příčinách, bavme se o důsledcích; nebavme se o tom, kdo udělal chybu, ale jak to uděláme, aby se příště nestala; o výsledcích se nemluví, výsledky se ukazují. Aneb: show me your results. Tedy všem internetových brblalům, kteří zpochybňují mé ekonomické vzdělání, jsem ochoten ukázat své „results“.

Vyrůstal jsem s absolutní nulou a vojenskou školu jsem studoval proto, že moje rodina si nemohla dovolit ufinancovat civilní vysokou školu. Zatímco se ostatní teenageři bavili, slavili, byli na diskotékách, já se učil. Zatímco ostatní studenti vysokých škol měli tři měsíce prázdniny, my měli vojenské výcviky a výuku vojenských předmětů. Za sedm let jsem měl školu hotovou a ministerstvu obrany jsem dlužil kolem 600 000 Kč za vzdělání. Nikdy jsem tím ale psychicky netrpěl, protože jsem chápal taktiku odložené spotřeby a nutnost vystoupit z komfortní zóny.

Za peníze po první misi v Afganistánu, kdy si vojáci za vydělaný žold kupovali drahé audiny a dovolené v tramtárii, jsem v roce 2009 koupil své první akcie ČEZu. Nikdy jsem neměl ten marnivý pud kupovat si věci, které biologicky nepotřebuji, a nikdy jsem neměl potřebu konzumu. Stačily mi jedny rozdrbané jeansy, jedny boty, jedna bunda. (A taky jedny trenky a jedny ponožky, což asi mohla být příčina mých problémů se seznamováním…)

V roce 2016 jsem konečně vydělal nějaká eura v Lucembursku, dluh u ministerstva obrany jsem měl už splacený a přebytek jsem mohl investovat. Tenkrát jsem nakoupil bitcoiny za kurz 400 USD/BTC. Kdo zná můj Facebook, přesně ví, kdy jsem prodával. (Na vrcholu.) Ani potom jsem si nekoupil nové Audi nebo BMW, ale investoval do nemovitostí a rozšířil své akciové portfolio. (A dokoupil ponožky a trenky, čímž skončily i moje problémy se seznamováním.) Začal ve mně sílit pocit, že mít peníze nestačí, je načase vstoupit do dalšího levelu, který je o řád těžší.

Založil jsem jednu firmu v ČR a jednu v Německu. Ze zaměstnance jsem se stal zaměstnavatelem a opět začalo velké učení, jak se dělá účetnictví v Česku, jak v Německu, jaké jsou zákoníky práce a tak dál. Každý, kdo podniká, teď pokyvuje hlavou. Přesně všichni víte, kolik času strávíte hluchými činnostmi a kolik času těmi, které generují zisk. Víte přesně, jak vás úřady nesmyslně šikanují, jak pořád dublujete nějaké úkoly, jak jste pořád v očích finančního úřadu potencionální zločinec.

***

A tady máte další korelaci. Ani jeden z kritiků mých textů nepodniká, nikdy nepodnikal a nikdy podnikat nebude. Jako podnikatel musíte totiž mít uvažování: Co teď mohu udělat pro klienty, aby byli spokojenější, co mohu udělat pro zaměstnance, aby byli motivovanější, a co můžu udělat pro firmu, aby byla lepší. Já jako majitel jsem vždy až na posledním místě. Kdo to dělá jinak, nepodniká dobře. Nemůžete se starat o to, jaké auto má soused, a sžírat se závistmi, frustracemi a nenávistí vůči ostatním. Takové nastavení je vhodné tak maximálně pro diskutéry na internetu, ale jako podnikatel musíte myslet v číslech a kreativně. Nechcete, aby sousedova koza chcípla. To byste byli hloupí. Místo toho přemýšlíte, jestli by soused nechtěl pro kozu trochu trávy z vaší louky.

Takže tady máte odpověď. Vysokoškolské vzdělání mi sice poskytlo návod, jak přemýšlet, jak se učit, jak poznávat realitu, jak si ověřovat informace, jak se přizpůsobovat, ale nepotřebujete žádný diplom z VŠE, abyste chápali, jestli číslům rozumím. Stačí se prostě podívat na moje výsledky. Pokud jednou pochopíte komplexnost světa, multifaktoriální systémy a základní matérii vesmíru, aplikujete tento styl myšlení již do každé činnosti.  Pokud jste někdy pochopili druhý termodynamický zákon, nepotřebujete studovat ekonomii, aby vám došlo, že neexistuje ani ekonomické perpetuum mobile. Za konsistence světa existovat nemůže a nesmí.

A stejně tak vám dojdou další konsekvence. Hodnoty vznikají jen prací. Přerozdělováním vznikají jen ztráty. Každý, kdo nabízí blaho bez dřiny, je lhář a musí být vypískán. Rovnost výsledků bez rovnosti v produktivitě nemůže a nikdy nebude fungovat. Konzumovat lze ve společnosti jen tolik, kolik bylo vyprodukováno. Kdykoli politik „dělá něco pro lidi“, předchází tomu masivní okrádání jiných lidí; politik nikdy nedělá dobro ze svého. Když se peněžní zásoba zvětší dvojnásobně, aniž by se změnila transakční rychlost peněz nebo vyprodukované množství zboží a služeb, ceny se taky zhruba zdvojnásobí, i když to nemusí být homogenně u všech produktů.

Pokud tedy inflaci v ČR podle populární teorie způsobuje celosvětový růst cen ropných produktů a zemního plynu, vysvětlí mi prosím někdo, jak je možné, že je Švýcarsko prakticky „bez“ inflace? Jistě, že růst cen plynu inflaci ovlivňuje a zhoršuje. Přesto větší díl inflace jsme si způsobili sami. A válka, stejně jako předtím pandemie, je jen vhodná výmluva, jak zamaskovat úděsně špatnou hospodářskou politiku. Je nutno rozlišit mezi pojmy „příčina“ a „spouštěč“.

Ta vnitřní logika vesmíru je neúprosná a neexistují zkratky. To všechno značná část absolventů Vysoké školy života nikdy nepochopí a bude se tomu bránit jak malé dítě řvaním, kopáním a pliváním kolem sebe. A tak se potom taky stane, že ten největší podvodník, zloděj a lhář se stane prezidentem absolventů vysoké školy života.