Mám nárok na ty peníze!

Jednou za tři měsíce jezdím na lékařskou návštěvu k panu a paní Krause. Jsou to vážně milí a pohodoví lidé, nicméně s nešťastným osudem.

Pan Krause trpí již 10 let na progredující neurosarkoidózu, zatím ještě není ležák, ale minimálně je sedák upoutaný na vozík. Paní Krause se o něj obětavě jako milující žena stará. Nechodí do práce, dostává na to dávky od státu a tak si celkem pokojně žijí ve svém baráčku a život si dokáží ufinancovat. Což jim moc přeji. Zkrátka výhoda bohatých státu je v tom, že i lidé s nešťastným osudem žijí jakž takž důstojně.

(Malá vsuvka: Bohatý neznamená socialistický. Někdo si to možná přeloží tak, že v sociálním státě žijí lidé důstojně, ale onen se neumí argumentačně vypořádat s faktem, že socialistické státy chudnou a jako první to odnáší právě ti chudí lidé. Avšak když se nějaký fakt nehodí do světonázoru, lze s ním udělat přesně to, co udělá 100 procent všech komunistů. A sic ostentativně tento fakt přehlížet.)

Tentokráte vyšetřuji pana Krause u něj v domácnosti. A u toho paní Krause lamentuje: „Ach, pane doktore, to byste nevěřil, co jsme zažili, tak nám schválili ty lázně stejně jako loni, byli jsme čtrnáct dní tam a onde a bydleli na hotelu. Dostali jsme zaplacenu cestu tam i zpět.“ (Rozumějme: Nejen pro nemocného pana Krause, ale i pro paní Krause.)

„Ale představte si, jak lázeňská zařízení šetří z nedostatku ruského plynu a z důvodu vysokých cen energií. Spoustu procedur zrušili nebo zkrátili, voda byla trochu chladnější než minulý rok.“ Jsou jako fakt hodně zklamaní. Tohle teda si nezasloužili.

Byť onu rodinu mám v zásadě rád a je mi líto jejich osudu, tohle lamentování už mi trochu zavadilo. Asi jsem si vzpomněl na všechny ostatní nárokisty, kteří chodí kolem dokola a všechny obtěžují tím, že mají na všechno nárok a všichni okolo jsou povinni jim jejich nárok neustále uspokojovat.

Vzpomínám na jednoho ubožáka v Afghánistánu, chyběla mu dolní končetina těsně pod kyčelním kloubem, ale uměl si pahýl položit na vozík, dvěma berlemi držel stabilitu a břichem před sebou na vozíku obratně tlačil kupu oříšků. Pouliční prodejce.  Vydělal si dost na živobytí. Kdyby mu někdo řekl: Budeš sedět doma, sociální stát tě bude živit, budeš koukat na telku a necháš si vozit jídlo - asi by to pro něj byl dar z nebes. A tady musím poslouchat nářky paní Krause, jak teda letos ty lázně, které dostali zaplacené sociálním státem, byly dost na prd, jak jsou teda hrubě rozladěni a nespokojení a jak kvalita jejich života stojí za nic.

Jsem si stoprocentně jistý, že i kdyby lázně byly rozžhavené jako peklo, stejně by si postěžovali, že čtyřhvězdičkové ubytování je uráží a že oni si tedy zaslouží to pětihvězdičkové.

A co nám z toho vyplývá: Musíme už jednou opustit ono staré zhoubné paradigma „každý dle svých možností, každému dle jeho potřeb“.

Už si konečně musíme jako společnost uvědomit, že potřeby jednotlivců, pokud nejsou uspokojovány ziskem z činností v tržním prostředí, budou vždy nekonečné, ba i bezedné. Ale možnosti těch, kdo tu párty sponzorují, se naopak tím rapidněji snižují, čím víc rostou potřeby těch, kteří si své potřeby nárokují. Nikdy to nebude fungovat, protože to nikdy nefungovalo. Je to nejrychlejší cesta ke zničení motoru společnosti, zničení motivace cokoliv tvořit a pracovat. Každého přestane bavit být okrádán, aby se jím vytvořeným bohatstvím sponzorovaly vlhké sny socialistů. A lidi, kteří se vezou a nárokují si, stejně nikdy neuspokojíte. Nikdy. Vždy budou chtít něco, co ještě nemají, a ti, kteří dosud pracují, jim to musí zaplatit, protože potřební mají nárok!

A tak jednoho dne zjistíte, že je lepší taky mít nárok a přestat tvrdě dřít, protože plodů své práce si stejně nikdy neužijete. A jak to teď píšu, vlastně mne napadá, že mne trochu bolí záda. Rád bych psal dál, ale je neděle, tak zajdu na pohotovost a pak za svým doktorem, že bych potřeboval nějakou tu neschopenku a pak nějaké lázně. Vždy mám přeci taky nárok!