Zdroje jsou, peníze však chybí.

U nás i jinde v Evropě jsou obchody plné zboží Kancelářské a výrobní prostory jsou často prázdné a nové byty se nedaří prodávat. Firmy propouštějí a mají nevyužité výrobní kapacity. Současně roste počet lidí, kterým klesá životní úroveň nebo trpí nouzí.

Krize z nadvýroby, o kterých psal Karel Marx, byly důsledkem opožděné reakce společnosti na průmyslovou revoluci. Prudký růst produktivity tehdy uvolnil z trhu příliš mnoho pracujících. Lidé bez práce a bez příjmu neměli za co nakupovat a klesla i poptávka. Poruchy systému často vyústily v sociální bouře.

Situace se stabilizovala až po zkrácení pracovní doby (postupně z 16 až na 8 hodin, zkrácení pracovního týdne na 5 dnů) a rozběhnutí spirály spotřeby. Vzrostla životní úroveň pracujících, vzrostly i zisky podnikatelů. Využití volného času a růst příjmů vytvořil podmínky pro nové podnikání. Stabilita se stala závislá na zrychlujícím se růstu spotřeby.

Nyní zažíváme důsledky další nezvládnuté vlny růstu produktivity. Tentokrát společnost nezvládá důsledky informační revoluce. Růst produktivity umožněný informačními technologiemi je umocněn i globálním propojením trhů. Přebytek nabídky produktů je téměř ve všech oborech. Nevyužitou pracovní sílu není schopna absorbovat ani přebujelá státní administrativa.

V důsledku poklesu poptávky přibývá lidí, firem a států trpících nedostatkem peněz. Lidé bez práce, kterým se údajně nechce dělat, jsou často považováni za příčinu problémů. Z ekonomického hlediska přitom v současné situaci není vůbec důležité, zda nemohou sehnat práci, nebo se jim pracovat nechce. Je to úplně jedno, protože jejich práci nikdo nepotřebuje. Tedy nikdo, kdo je za ni ochoten a schopen platit. Podobné je to s rozežranými státy. Když ušetří, přebytek neprodejných produktů vzroste. Z morálního hlediska se výše uvedené úvahy lidem příčí, ale zákonitosti existujícího systému takové jsou. Například zadlužování Řecka bylo zdrojem prosperity všech, kteří tam úspěšně prodali své zboží.

Podstatou problému je rozpor mezi množstvím peněz a zboží na trhu. Příliš mnoho peněz je koncentrováno v rukou těch, kteří je neutrácejí, ale půjčují. Věřitelé nechtějí produkty, nepotřebují kupovat práci, chtějí jen peníze. Placením dluhů a úroků však peníze z trhu mizí a produkty (práci) je stále obtížnější prodat.

Zostřující se konkurenční prostředí zvyšuje tlak na růst produktivity. Dále proto přibývá nevyužité pracovní síly. Rostou sociální výdaje. Rostou dluhy. Nabídka neprodejných produktů roste také. Menší množství lidí je schopno vyrobit dostatek produktů pro všechny. Nedostatek peněz však omezuje proces směny a růst spotřeby se zastavil. Šetření států a veřejně prospěšné práce problém nevyřeší, naopak další lidé kvůli tomu přijdou o práci. Nehospodárnost státu a spotřeba na dluh problém také nevyřeší, ale pouze oddaluje a prohlubuje problém. Při splácení úroků a dluhů bude peněz ještě méně.

Účinné řešení musí zcela změnit současnou funkci peněz. Peníze už přestaly být používány převážně ke směně, ale jsou spíše zdrojem spekulací a uplatňování historických nároků. V koncentrované podobě jsou rozhodujícím zdrojem moci. Ekonomický systém dosáhl stavu, ve kterém je stále více lidí „nepotřebným odpadem“.

Existují v zásadě dvě možnosti:

1)Zachování všech majetkových nároků a fyzická likvidace nepotřebných nemajetných

2)Majetkové změny (znehodnocení peněz a emise nových bez jakékoliv kontinuity,  konfiskace, válečná kořist, atp.).

Z historie a rozmanitosti existence lze usoudit, že nastane kombinace obou možností. Tentokrát se návrat ke stabilitě odehraje v mnohem globálnějším prostředí.