Uhají vlastníci svůj majetek?

Pokud je tržní hodnota práce člověka nižší, než jeho náklady na život, je jeho existence neefektivní. Příslušnou práci musí vykonat jiný člověk, který vyprodukuje více, než sám spotřebuje.

Pokud někdo vědomě odkládá svoji spotřebu, může si vytvořit „zásoby“. Zásoby jsou v moderním světě představovány investicemi a finančními vklady. Lidé si „zásoby“ vytvářejí proto, aby získali možnost spotřebovávat bez práce. Tedy, aby si v budoucnu mohli dovolit být neefektivní a žít z důchodu.

Pokud někdo spotřebovává více, než vyprodukuje, a nežije přitom ze svých zásob, zadlužuje se. Zadlužený člověk, bude muset někdy v budoucnu vyprodukovat více, než spotřebuje. Pokud toho nebude schopen, svůj dluh nesplatí.

Jestliže si někdo pořídí na dluh stroj nebo zařízení, pomocí něhož zvýší svoji produktivitu tak, aby produkoval více, existuje realný předpoklad, že svůj dluh splatí. Pokud si půjčuje na jídlo nebo zábavu, lze o tom pochybovat.

Přirozenou mezigenerační a mezilidskou solidaritu, nahradil moderní stát systémem centrálně řízených služeb. Vytvořil různé důchodové a sociální systémy. V průběžném důchodovém systému je pracující přinucen odkládat část své spotřeby formou povinného důchodového pojištění. Na základě slibů státu může příslušný pracující očekávat, že bude v důchodu žít z odložené spotřeby další generace.

Realita však může být úplně jiná. K prvoplánově zřejmému demografickému problému se přidává i problém neprodejnosti práce. Dostatek „mladých“ je k ničemu, pokud neprodají svoji práci za cenu, která umožní financovat jejich spotřebu včetně platby povinného důchodového pojištění.

V kapitálovém důchodovém systému nejsou lokálně „mladí“ zapotřebí. Odložená spotřeba může být investována kdekoliv. Důchod německému důchodci může platit formou úroků „mlady“ zadlužený Číňan či Řek.

Ani kapitálový systém však není výhra. Ví to mnozí němečtí důchodci, z jejichž peněz byly financovány sociálně motivované hypotéky v USA. Pravděpodobnost chybných investic je z dlouhodobého hlediska značně vysoká.

Pozn: Ostatně celá finanční pomoc Řecku je ve skutečnosti záchranou evropských kapitálových důchodových systémů. Z finanční pomoci Řecko zaplatí především dluhopisy německých bank a penzijních fondů. Pravděpodobně nevymahatelné dluhy tím budou „solidárně“ rozprostřeny na všechny daňové poplatníky zemí poskytujících pomoc.

Společnost si může dovolit „živit“ i určité procento dlouhobě, či celoživotně neefektivních lidí. V moderní společnosti bylo dosaženo životní úrovně, která vyžaduje náklady, které jsou vyšší než hodnota práce velké části obyvatelstva. Stát situaci řeší formou regulací a přerozdělování. Přerozdělovací, tedy sociální systém pro svoji funkčnost potřebuje dostatek „nadproduktivních“, kteří jsou schopni náklady méně „výkonných“ zaplatit. Důsledkem jsou vyšší náklady práce v příslušném státu. V soutěži na globálním trhu se stává práce „se sociální přirážkou“, stále častěji neprodejnou. Sociální systém takto ohrožuje nejen vlastní financování, ale i financování průběžných důchodových systémů.

Kolaps důchodových a sociálních systémů lze oddalovat, ale nelze mu zabránit. Přibližování věku odchodu do důchodu k délce průměrného života je ve své podstatě pozvolným „vypnutím“ důchodového systému. V politickém newspeaku je plánované zrušení důchodového systému nazýváno reformou.

Lze očekávat, že uvedené plánované „reformy“ zvýší nabídku pracovní síly, tedy nezaměstnanost. Lze tedy očekávat ještě větší zátěž sociálního systému. Množství "podporovaných" bude stále narůstat a počet pracujících financujících systém ubývat. Financování pomocí dluhů a finančních spekulací (globální přerozdělování) začíná selhávat. Problém dalšího financování sociálního systému pracujícími nedokáže dlouhodobě vyřešit nikdo.

Selhání sociálního systému, přinese vážné problémy. Lidé si chtějí udržet životní standart. Chtějí přežít a existující majetková práva se pro aktuální přežití stávají překážkou. Zpochybnění vlastnictví dříve akumulovaného majetku je většinou spojeno s útokem na jeho vlastníky.

Dlouhodobá historie nám ukazuje, že rozhodující příčinou získávání majetku nejsou zákonitosti trhu, ale důsledky aplikace moci. Vlastnictví majetku je vždy legitimizováno aktuálně vítězící politickou a vojenskou mocí. Tržní prostředí umožňuje pouze korekce v rozsahu, který umožní mocenský systém.