Stát jako firma

Často jsme přesvědčováni, že stát poskytuje služby, strašně důležité služby. Služba je produkt a produkty dodávají firmy. Když však pohlížím na stát, jako na firmu, odpovídají jeho příznivci, že to není možné, že je to složitější. Možná je, ale analyzovat firmu jako stát je jistě užitečné.

Stát se od ostatních firem liší v tom, že má monopol na některé služby a v oblasti investic je rozhodujícím investorem na trhu.

V demokracii je stát v podstatě firmou, která je řízena odbory a zájmovými skupinami podnikatelů. Podíl jednotlivých vlivů na řízení se mění v čase a v závislosti na výsledcích voleb. Ať už je podíl na moci jakýkoliv, stále roste jeho rozsah v celkovém procesu směny. Subjekty, které nezískávají žádné prostředky ze státního rozpočtu, svůj podíl na procesu směny postupně ztrácejí.

Ve vlivu na stát se v historii střídaly různé podnikatelské skupiny a v různých zemích různě. V minulém století měl zpočátku největší vliv průmysl a jeho vojenská odvětví. Ke konci století rostl vliv zdravotního průmyslu a právně byrokratického průmyslu. Nyní roste vliv mediálního a komunikačního (zahrnuje i informační technologie) průmyslu. Podíl státu na celkovém procesu směny přitom ve společnosti stále roste.

Stát, který řídili komunisté před rokem 1989, měl monopol prakticky na vše. Byla to jedna velká firma, která dodávala prakticky všechny produkty. Všichni pracující byly v podstatě jejími zaměstnanci. Vládci brzy pochopili, že musí vliv svých zaměstnanců na řízení „firmy“ potlačit, proto demokracii zrušili. Podíl na moci byl určován loajalitou k vůdcům, či vůdci. Takto to dodnes funguje v Severní Koreji, či na Kubě. Tyto státy se staly v podstatě vlastnictvím rodinných klanů. Řízení firmy, která je jedinou firmou ve státě, je velice náročné a vyžaduje kvalitní manažery. V totalitním systému je však důležitější loajalita než pracovní a manažerské schopnosti. Výkonnost takového systému je proto nízká a trpí častými poruchami.

V demokracii ponechává stát mnoho produktových oblastí soukromému sektoru. Přesto je rozhodující „firmou“. Stát často zneužívá svého mocenského a monopolního postavení a znevýhodňuje tím ostatní účastníky směny. Často je přímo okrádá. Trh nelze regulovat, působí stejně za všech okolností, lze však regulovat přístup k trhu. Stát tedy může nařídit povinné placení služeb a cenu služeb. Stát určuje kvalitu a rozsah poskytovaných služeb. V případě státu kvalita služeb s jejich cenou vůbec nesouvisí.

Ceny (daně a skryté daně) - tržby státu, povinnost platit, kvalitu a rozsah služeb ovlivňují částečně volby. Občané zcela logicky žádají co nejnižší ceny a nejvyšší kvalitu a rozsah. Všichni politici občanům slibují, že se pokusí jejich požadavek splnit. Splnění požadavku je možné pouze zvýšením produktivity práce příslušného státu. To se občas daří, ale přesto výdaje neklesají, ale rostou. Zaměstnanci státu totiž vždy vymyslí více služeb a vždy zdůvodní nutnost jejich poskytování.

V komerční firmě řízené odboráři by to dopadlo stejně. Zaměstnanci se sami nepropustí a nesníží si platy. Firma z jejich pohledu prakticky nikomu nepatří a proto nikomu nevadí, že generuje ztrátu.

Hlavním problémem socialistického státu je skutečnost, že nikomu nepatří a nikdo za něj nenese žádnou odpovědnost. Před rokem 1989 se lidé často řídili pořekadlem: „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“ V tehdejším socialismu leninského typu patřilo vše státu, tedy z pohledu lidí vlastně nikomu. A okradení nikoho vytvářelo prostor pro morální zdůvodnění rozkrádání státního (socialistického vlastnictví).

Dnešní demokratický socialismus (v podstatě marxův koncept) který nyní ve většině tzv. demokratických zemích vládne má stejné neduhy. Je však rozkrádán jinými metodami. Nákladný sociální systém korumpuje voliče, kteří pak tolerují rozežranost úředníků a politiků. Vlivné podnikatelské skupiny si také najdou cestu jak stát „podojit“.

V důsledku je v každé ekonomice vše propojené a při velkorysém nadhledu lze připustit, že stát rozkrádáme my všichni. V tomto směru se mnoho nezměnilo. Někdo usiluje o vyšší sociální dávky, někdo o dotace a státní zakázky. Za stát nenese vůbec nikdo žádnou zodpovědnost, proto nikoho příliš netrápí zadlužování a neefektivita. Co je komu po státě, po státním majetku, stále platí: „Co je doma, to se počítá.“

Upřednostňování vlastních zájmů, před zájmy druhých je lidskou přirozeností. Lidskou přirozenost, nezměnila politická školení komunistů a nezastaví ho ani žádné morální apely humanistů a demokratů. Důsledky pokrytecké naivity ukázal už dávno Miloš Forman v „tombolové scénce“ ve filmu Hoří má panenko.

Představy o "přerodu člověka", "změně myšlení" jsou základním východiskem všech utopií. Jejich nerealizovatelnost je příčinou toho, proč si otroci nikdy nemohli nikdy příliš dlouho vládnout sami, proč nikdy nevydržela žádná komuna a proč nemůže dlouhodobě fungovat ani žádný socialismus.

Stát se chová jako firma, a když firma nikomu nepatří – tedy virtuálně patří všem, tak ji všichni rozkradou.