Poruchy systému stát

Vlastnická práva jsou bez hrozby násilím neudržitelná. Narušována jsou válkami a revolucemi, po nichž se vlastníci mění. Stát vytvářejí vlastníci za účelem zachování dosaženého stavu. Současný systém přestává fungovat.

Přerozdělování na základě nabídky a poptávky stimuluje rozvoj ekonomiky a zvyšuje tím životní úroveň většiny (v dlouhodobém důsledku všech) lidí. Proto kapitalistický systém postupně nahradil direktivní monarchie. Lidská společnost je stabilní, pokud směna produktů a práce dokáže uspokojit potřeby všech lidí. Svobodný trh vytváří přirozené podmínky pro růst efektivity, což má i negativní sociální dopady.

S rostoucí produktivitou a koncentrací vlastnictví objektivně roste množství lidí, kteří jsou v systému efektivně neupotřebitelní. Problém částečně (a dočasně) řeší sociální systém a přebujelý stát (umělá zaměstnanost).

Některé státy vytvořily sociální systémy plně financované pracujícími a prodloužili tím vlastní existenci. V globálních podmínkách se nyní stávají lokální sociální systémy problémem. Zhoršují pracovní motivaci a přitahují „ekonomicky nevyužité“ z celého světa. Systémy zatížené sociálními náklady ztrácejí globální ekonomickou konkurenceschopnost.

Život všech lidí je v konečném důsledku závislý na výkonu reálné ekonomiky. Tržní prostředí, státní zásahy a sociální systémy jsou pouze prostředkem přerozdělování produktů reálné ekonomiky. Podstatou všech přerozdělovacích systémů (včetně trhu) je přimět pracující, aby produkovali, více než sami spotřebují. Pracující musí uživit všechny. Náklady na přerozdělování však rostou (finanční sektor, stát).

Zadlužené státy jsou vydatným zdrojem příjmů vlastníků peněz. Současné vlády usilují především o uspokojení neustále rostoucích nároků finančního průmyslu. Jsou především garantem placení dluhů a úroků, vše ostatní je provoz (samospráva dlužníků).

Současné „vyspělé“ státy nezvládají financování vlastního provozu a sociálních systémů, které mají udržet obyvatelstvo „poslušné“. Placení dluhů a úroků je ohroženo. Média řízená oligarchií straší důsledky krize. Lidé jsou připravováni na pokles životní úrovně.

Reálné důsledky totálního bankrotu států a finančního systému nemusejí být pro většinu lidí vůbec nepříjemné. Plodiny rostou pořád stejně, produktivita práce neklesá. Ohroženy jsou pouze miliardové výnosy z placení dluhů a úroků.  

Evropský i americký kapitalismus se potřebuje zbavit nákladů snižujících konkurenceschopnost. Proto ekonomové a politici prosazují sociální, zdravotní, penzijní a další reformy. Cílovým stavem je taková úspora nákladů, že bude stejná průměrná životní úroveň v Číně i Evropě. Lidé musí být schopni vyprodukovat více, než spotřebují, aby mohli uhradit všechny dluhy a úroky (z globálního pohledu lidé produkující a žijící na území státu, včetně dětí, důchodců a politiků).

Pokles životní úrovně je pro obyvatele nepříjemný a vyvolává odpor. Úspory ve státní správě oslabují mocenské složky, které mají udržet obyvatelstvo „poslušné“. Poruchy systému jsou stále častější.

Řešení pomocí úspor je sociálně neprůchodné, a způsobí pád systému s důsledkem reformy majetkových práv. Vlastníci se však mohou ubránit, investicemi do mocenských složek a nastolením policejní diktatury, která umožní snížit náklady na ekonomicky nevyužitelné nebo se jich nějak „zbavit“.

Nastolení diktatur může zabránit pouze zrušení starých nároků z držení peněz (restart).