Marné čekání na zázrak

Systém přerozdělování prostřednictvím trhu a státu přestává v Evropě i USA fungovat. Klesá životní úroveň a narůstá nespokojenost lidí.

Současné schopnosti ekonomiky i pracujících jsou lepší, než byly dříve, přesto je společnost v krizové situaci. Stále více lidí je nuceno omezovat svoji spotřebu. Přibývá lidí bez práce a bez zdrojů. Státům, lidem i firmám chybí peníze. Prosperita skončila.

Ve stabilizované prosperující společnosti roste životní úroveň ve shodě s rostoucí produktivitou. K prodeji více produkce je nutný i větší objem peněz. Množství peněz v ekonomice zvyšuje centrální banka prostřednictvím komerčních bank (půjčují peníze na základě finančního multiplikátoru). Banky (investoři) ohodnocují schopnost subjektů platit úroky a dluhy. Dokud „bankéři“ nacházeli nové dlužníky, rostlo i množství peněz na trhu. Rostla produkce, dovoz i spotřeba.

Přestože je v Evropě poptávka po penězích obrovská, hledají zde banky bezpečné zhodnocení peněz obtížně. Po několika letech intenzivního půjčování je trh úvěrů nasycen. V ekonomikách mnoha evropských států přestalo přibývat peněz.

Úbytek peněz je do značné míry umocňován splácením úroků a úvěrů. Věřitelé příjmy z Evropy většinou stahují a investují v jiných lokalitách. Na evropských obyvatelích už nelze snadno vydělávat. Investoři reagují zcela v souladu se zákonitostmi trhu. Investují za účelem maximálního zisku. Globální investice zvyšují produkční kapacity po celém světě nejrychleji v lidské historii.

Rostoucí produktivita a snadný dovoz práce snižují lokální poptávku po práci. V limitní situaci robotizace nebudou vlastníci výrobních prostředků téměř žádné zaměstnance potřebovat. Vývoj je přirozeným důsledkem vývoje trhu. Způsob přežití „nepotřebných“ bez majetku a zdrojů však trh neřeší. Ti lidé však reálně existují.

Nevyužitá pracovní kapacita vyvolává náklady pro společnost jako celek. Z ekonomického nadhledu vyvolávají všichni lidé fixní náklady ekonomiky. Všichni lidé se nakonec musejí ke zdrojům nějak dostat. Vysoké fixní náklady snižují ekonomickou výtěžnost celku. Region přestává být pro „investory“ atraktivním.

Současné vládnoucí elity se snaží snížit „fixní náklady na lidi“ a zvýšit tím ziskovost regionů z hlediska kapitálových investic. Jejich strategie bude úspěšná pouze, když se jim podaří snížit „fixní náklady na lidi“ na světový průměr, který do značné míry definuje svojí lidskou kapacitou Čína.

Úspory snižují celkovou poptávku na trhu a umocňují růst nezaměstnanosti. Prodej na místním trhu vázne a problémy firem narůstají. Roste poptávka po penězích a zisky bank a spekulantů dále rostou.

Krize a boj s krizí jsou mediálním zdůvodněním zhoršení životní úrovně, které se vládnoucí elity snaží prosadit. Chtějí „investorům zachránit splácení úroků a dluhů. Chtějí zachovat prostředí umožňující vytvářet zisky z investic.

Lidé jsou mediálně chlácholeni prohlášeními o blížícím se „oživení“. Při zachování existujících pravidel a existujících majetkových práv k žádnému „oživení“ dojít nemůže (neexistuje příčina) Naopak, tlak na další úspory a snižování životní úrovně většiny bude neustále sílit.

Čekání na zázračné oživení vytváří pocit dočasnosti negativních změn, což zlepšuje akceptaci obyvatelstvem. Lidé si proto většinou vůbec neuvědomují, že pokles životní úrovně teprve přichází. V rámci existujícího systému, který slouží „investorům“ žádné jiné řešení není.