Globální trhy a lokální sociální systémy

Každá lidská společnost se opírá o prosazování práva na majetek. Ve chvíli, kdy se ustavilo právo na majetek, došlo zcela přirozeně k rozdělení společnosti, dle schopností majetek vlastnit.

Vlastníci majetku měli výrazně vyšší šance na přežití a rozmnožení. Nemajetnost byla překážkou množení i holého přežití, nemajetní byli vždy mezi prvními, kteří v těžkých dobách hynuli. Schopnost vlastnit majetek byla po tisíciletí evolučně výběrovýn faktorem. Touha lidí po majetku je proto zcela přirozeným důsledkem vývoje.

Z hlediska přirozenosti by „chudí“ měli „chcípnout“ jako slabé „kusy“. Mezi dobytkem a lidmi je však určitý rozdíl. Lidskou přirozeností je podpora slabších. Člověk tím vzdoruje evolučně selektivnímu tlaku a přebírá částečně odpovědnost za vývoj vlastního druhu. Lidský vliv na vývoj různých forem života se týká i lidí samotných.

Technologický pokrok značně rozšířil možnosti vlastnictví majetku. Prudký růst produktivity občas učiní miliony nemajetných lidí aktuálně ekonomicky nevyužitelnými. Investice do technologií nahrazujích lidskou práci, snižují poptávku po práci a zvyšují hodnotu firmy a poptávku po kapitálu. Hodnota lidské pracovní síly v porovnání s hodnotou majetku výrazně klesá. Občas nastává stav, kdy se cena práce nebezpečně blíží životním nákladům pracovníka. Získání majetku prací se stává téměř nemožným. Rozhodujícím faktorem ovlivňujícím získávání majetku se stává samo jeho vlastnictví.

Lidé, kteří se stali díky vývoji trhu aktuálně nepotřebnými, však nespáchají hromadně sebevraždu, ani nikam nezmizí. Každý chce přežít. Historie lidstva je lemována vzpourami lidí ohrožených bídou. Některé vzpoury byly potlačeny, některé narušily či změnily existující majetkové vztahy.

Vlastnicví majetku působí v extrémním důsledku nedostupnost zdrojů pro nevlastníky. Tato skutečnost často vede ke zpochybňování soukromých majetkových práv.

Všechny experimenty se společenským vlastnictvím skončily nezdarem. Bezpracné právo na život a prostředky k životu jsou lidsky pochopitelné. Extrémně uplatňování práva na zdroje bez zásluhy vede k poklesu pracovní výkonnosti a chudnutí společnosti jako celku. Taková společnost vše spotřebovává a ztrácí schopnost akumulovat zdroje pro budoucnost. Investice do budoucnosti (např. infrastruktura) usnadňují práci i život, vytvářejí konkurenční výhodu. Společnost bez akumulace je slabá a často se stává kořistí jiných (např. Africké země).

Stimulační efekt přirozené touhy po majetku rozvíjí výrobu a technologie. Touha po majetku je z hlediska motivace mnohem účinnější než otrokářův bič.

Stabilně a bez exesů se vyvíjejí země, které dokáží garantovat stabilitu soukromého vlastnictví, při zachování sociální stability všech. Dosažení zmíněné stability však vyžaduje existenci systému přerozdělování zdrojů. Každý, systém přerozdělování deformuje trh. Vytváří z ekonomického hlediska „zbytečné“ náklady. Z hlediska udržení stabilní společnosti (tedy i zachování majetkových práv) jsou však tyto náklady nutné. Sociální systém umožňuje rozšíření možnosti přežití a šíření života i těm, kteří by v prostředí přirozené živočišné konkurence a majetkových práv nepřežili.

Přebujelý sociální systém však může ekonomicky zničit společnost. Zničit ji může i neexistence sociálního systému. Určení optimální míry zdanění a sociálního přerozdělování je vždy přibližné a dílčí korekce na základě vývoje jsou naprosto nezbytné.

V době globální konkurence je nalezení optimální míry „sociálna“ mnohem složitější. Sociální systém je rozvíjen a udržován z lokálních zdrojů. Svým účinkem rozšiřuje domácí spotřební trh. Tento trh je však zdrojem tržeb a tedy i zisků pro subjekty, které nejsou zatíženy náklady s udržením rozsahu trhu spojené. Přes systém státního přerozdělování domácí výrobci (včetně pracujících) nepřímo podporují i rostoucí tržby zahraniční konkurence (včetně mezd jejich pracujících).

Výsledkem je stěhování výrob, odliv kapitálu, růst nezaměstnanosti. Sociální výdaje tedy rostou, ale zdroje příjmů pro jejich úhradu ubývají. Čínské firmy získávají na našem trhu příjmy, ale nemají s jeho provozem žádné výdaje.

Sociální systém je lidský produkt, podobně jako parní stroj, či atomová elektrárna. Může být užitečný, ale může společnost i ohrozit. Nalezení optimální míry „sociálna“ je nutností k přežití všech. Příliš vysoké náklady sociálního systému uvrhnou společnost do bídy jako celek. Drastické škrty v sociální péči mohou destabilizovat soužití ve společnosti. Další možností je omezení volné soutěže subjektů produkujících v odlišných sociálně nákladových prostředích.