Globální dobu nemohou přežít zastaralé státy.

Základem každé společnosti jsou lidé produkující zdroje nutné k životu. K práci (vytváření zdrojů) potřebují majetek. Buď pracují s vlastními výrobními prostředky, nebo jsou zaměstnanci. Stabilitu majetkových práv garantuje stát, proto jej potřebují.

Udržování pravidel je práce, která je v reálné společnosti nezbytná. Dodržování pravidel je z hlediska směny také produkt. Produkují jej úředníci, politici, armáda, policie a někteří další státní zaměstnanci.

Produkty státu nejsou vystaveny přímé konkurenci jiných produktů. Státní „výroba“ si sama určuje náklady. Příjmy získává „státní průmysl“ uplatňováním moci. Svoji moc stát zdůvodňuje různými ideologiemi. Státně politický aparát dokáže zdůvodnit téměř jakékoliv výdaje. V každém zřízení má segment státu bující tendenci.

Všechny náklady státu musí v konečném důsledku zaplatit lidé produkující zdroje. Daně, které platí státní zaměstnanci a firmy živící se státními zakázkami jsou pouhým krátkodobým přesunem peněz, které museli primárně odevzdat lidé produkující zdroje.

Přílišné rozbujení státu destabilizuje společnost. Většina revolučních změn, se odehrála jako důsledek neadekvátního podílu státu a na zdrojích. Bylo tomu tak i před jednadvaceti lety u nás. Lidé viděli, že si lidé produkující moc, žijí nezaslouženě (subjektivně) lépe než ostatní. Pocit „nespravedlnosti“ morálně ospravedlňuje vzpouru, počínající neloajalitou a někdy končí i šibenicemi.

V dnešní společnosti nestačí, aby lidé produkující zdroje uživili stát. Musí uživit i bankovní sektor.

Směna produktů je usnadňována použitím peněz. Peníze „vytvářejí“ banky. Produktem bank, jsou peníze se všemi svými vlastnostmi. Podíl „peněžního průmyslu“ na zdrojích je dnes největší v historii lidstva. Nikdy v historii nepracovalo tolik lidí v bankách a dalších finančních organizacích jako nyní. Banky jsou jedním z největších odběratelů luxusních komplexů budov. Příjmy vrcholových bankéřů dráždí veřejnost. Dnes už v celém světě vzniká u lidí pocit, že je použití peněz příliš drahé.

V procesu směny jsou důležití všichni zainteresovaní, tedy i stát a banky. Problémem však je nepoměr mezi produkovaným a spotřebovávaným užitkem. Lidé i podnikatelé ztrácejí motivaci produkovat zdroje (pracovní síla se přesouvá z výroby do veřejných a bankovních služeb). Zdroje proto lidé získávají z vnějšího prostředí (import zboží). Společnost produkuje stále méně reálných produktů, současně jich stále více spotřebovává. Rozvinul se segment služeb. Pokud jsou služby vyváženy, je to super. Problém nastává, když si všichni navzájem poskytují služby a nic reálného neprodukují. Reálné produkty spotřebovává každý.

Dnes je životní úroveň občanů „západu“ závislá na akceptaci peněz, které si půjčujeme a „tiskneme“ zahraničními subjekty, které za ně dodávají reálné produkty. Lidé si nikdy nežili lépe. I dnes je zde životní úroveň vysoká, ve srovnání se světem. Můžeme si ji dovolit, protože „levně“ nakupujeme. Naše peníze budou akceptovat, jen pokud za ně mohou také něco koupit. S klesající produkcí kupují stále častěji majetek (firmy, doly, pozemky). Majetek, který se našim předkům podařilo naakumulovat, nyní ho „prožíráme“.

Stav se stále zhoršuje a my si ochotně nalháváme, že byla krize a ta končí. Někteří už i připouštějí, že bude ještě chvíli pokračovat.

Realitou však je, že neexistuje jediný důvod ke zlepšení situace. Lokální přerozdělování zdrojů a vysoká bankovní režie produkující zbytky místních ekonomik stále více dusí. Západní model státu a peněz funguje pouze lokálně, globálně přestává být funkční. Lpění na zastaralém systému problémy nevyřeší, pouze oddálí jejich dopad.