Ekonomika není v krizi, je na začátku úpadku.

Základní funkcí státu byla vždy ochrana majetku. Ochrana majetku před zcizením zloději či rozpínajícími se sousedy. Vznik státu zabránil anarchii, která by byla neefektivní. V anarchii si musí každý svůj majetek chránit sám svými silami.

Každé právo, tedy i vlastnické právo platí pouze ve spojení s hrozbou síly. Stát je sdruženým a sdíleným nástrojem síly. Nepříjemné účinky síly pocítí ten, kdo stanovená práva poruší. Vymahatelnost práv je jedním z rozhodujících parametrů státu.

Právo na majetek bylo od začátku spojováno i se základní formou práva na život. Zde je důležité upřesnění. Nebylo to právo na život ve smyslu péče, ale právo na nezabití. Tedy ochrana člověka před úmyslným zabitím. Zabíjení druhých stejně vždy souviselo zejména s majetkem.

Riziko násilné ztráty majetku a života vždy vyplývalo z vnějšího a vnitřního okolí. Vnitřní ochrana vyplývala a vyplývá ze zákonů a soudů, jejichž rozhodnutí je vykonáno za pomocí síly. Vnější ochrana vyplývá z vojenské síly a vyjednávacích schopností.

Každý stát provozují vládcové. Vládci vykonávají ochranu práv pomocí státních zaměstnanců. Provoz státu přináší náklady. Vládci státu bohatnou z provozu státu. Náklady na výkon státní správy, včetně rostoucího bohatství vládců musejí zaplatit lidé žijící v příslušné zemi. Celá společnost musí být natolik produktivní, aby lidé dokázali vytvořit dostatek zdrojů nejen pro sebe, ale také pro své vládce a jejich zaměstnance.

Pokud je výkonnost ekonomiky nižší a příslušná ekonomika nedokáže vyprodukovat dostatek zdrojů pro všechny, nastává zadlužování. Dluhy vytvářejí nárok na úroky, tedy na důchod pro věřitele. Věřitelé mohou žít z úroků, a nemusejí vůbec nic produkovat. V takovém státě musí lidé vyprodukovat dostatek zdrojů nejen pro sebe, pro své vládce a jejich zaměstnance, ale i pro věřitele, kteří žijí z úroků.

Většině vládců nestačilo pouze bohatnutí z provozu státu, zavedli ještě důchody, tedy právo na stálý příjem pro bývalé vládce. Právo na důchod postupně rozšířili na vojáky a postupně na všechny státní zaměstnance. Důchody se staly skrytou formou dluhů. Zaměstnanec s právem na důchod očekává v budoucnu bezpracný příjem, proto je ochoten slevit z nároků na mzdu za vykonávanou práci. Výplata důchodů je tedy obdobou placení úroků, jsou to úroky z práce vykonané na dluh.

Státy mohou být různé, ale výše uvedené základní principy jsou vždy stejné, jen jsou aplikovány různými formami s různou výkonností a efektivitou. I v současných demokratických státech jsou skutečnými vládci ti, kteří bohatnou z provozu státu. Jejich bohatsví musí vždy nejprve vyprodukovat někdo jiný, tedy ten kdo zaplatí daně.

Státní výdaje, ať už je to výstavba dálnic nebo šrotovné musí vždy někdo zaplatit na daních. Pokud platí daně firma, která realizuje ze 100% státní zakázky, nevytváří to žádné další přjmy. Taková firma zaplatí zpátky do státního rozpočtu jen část toho, co z něj obdržela. Žádný stát nemůže bohatnout z realizace státních zakázek, z nich bohatnou jen vládci a jejich služebníci (politici).

Stát bohatne pouze tehdy, když dokáže na daních vybrat více, než jsou jeho náklady (vládci bohatnou i v takovém případě). Stát tedy musí někoho přinutit k tomu, aby platil státu více, než odpovídá hodnotě služeb, které mu stát poskytuje. Mnoho lidí by se bez většiny tzv. služeb státu obešlo a pořídili si je mnohem efektivněji. Stát jim to však nemůže dovolit, ztratil by zdroj příjmů.

Hlavním problémem současných demokratických států je rostoucí podíl státních výdajů vzhledem k soukromým výdajům. Vzhledem k aplikované ideologii jsou vládci nuceni korumpovat voliče různými „důchody“. Sociální a podobné výdaje, jsou v podstatě náklady na legitimizaci moci vládců. Tato forma byla zpočátku funkční, ale díky přítomnosti kladné zpětné vazby její náklady neustále rostou (kladná zpětná vazba – okamžité sociální výdaje stimulují růst budoucích sociálních výdajů).

Dalším problémem demokracie je nejednoznačnost podílu na moci, která vyúsťuje v „politickou kartelizaci“. Vzájemné politické dohody ospravedlňují růst dalších tzv. služeb státu. Tedy růst výdajů, ze kterých může žít a bohatnout stále rostoucí počet vládců a jejich poskoků, i když nejsou zrovna u moci.

Vzhledem k neefektivitě systému vlády ztrácejí demokratické státy konkurenceschopnost na globálních trzích. Příčiny neefektivity demokratických států vyplývají z rozvinutých sociálních systémů a z přebujelého a stále rostoucího státně správního aparátu.

Rozpor mezi rostoucími výdaji a klesajícími příjmy se demokratické státy pokusily vyřešit zdaněním směny práce (počátkem dvacátého století). Daně tedy neplatí pouze majitelé majeku, kvůli jehož ochraně stát primárně existuje. Stále větší daňové břemeno se přesouvá na ty, kteří majetek vytvářejí.

Majetek, tedy bohatsví se vždy postupně hromadí v zemích kde je mu poskytnuta největší ochrana. Proto je nejvíce majetku v USA. Vojenská porážka státu je vždy spojena s narušením majetkových práv. Porobení se je vždy selháním zcela rozhodující funkce státu. Podobné negativní důsledky na hromadění majetku mají různé revoluce a revoluční zákony, měnící majetková práva. Majetek lidé postupně přemisťují tam, kde je nejvíce v bezpečí.

Směna produktů je vždy prováděna tam, kde je to nejvýhodnější. Pokud tedy stát zdaňuje směnu práce, snižuje efektivitu této směny. Práce se proto nakupuje tam, kde se dá koupit nejvýhodněji. Je velice bláhové domnívat se, že je přesun nákupu práce způsobován pouze menšími nároky zaměstnanců. Nároky státu na zdanění směny práce jsou často tak vysoké, že trh práce ze své země zcela vytěsňují.

Ekonomická situace, kterou mnozí nazývají krizí, není krizí cyklickou, která po přeskupení trhů přejde. Současná situace je začátkem období, ve kterém se majetek přesouvá z méně efektivních zemí do více efektivních. Trh práce se současně přesouvá z méně efektivních trhů na trhy efektivnější.

Další zvyšování státních výdajů, pod záminkou boje proti krizi, nemůže efektivitu států zvýšit. Naopak, z dlouhodobého hlediska situaci jen zhorší. Za státní peníze možná nějaké firmy přežijí, někteří lidé se za ně uživí, někteří z nich zbohatnou. Nikdo z nich, však do státní kasy žádné další peníze nepřinese. Ty musí přinést jiní, z jiných nedotovaných činností. Stát je zcela závislý na práci těch, kteří dokáží uživit sebe i stát s jeho výdaji. Stát je tedy zcela závislý na těch, kteří většinu jeho služeb vůbec nepotřebují (případně by si potřebné služby pořídili bez zásahu státu mnohem výhodněji).

Demokratický stát je tedy z hlediska moci závislý na těch, kterým vládci za svoje mocenské postavení platí z daní těch, na kterých je závislý z hlediska příjmů.

Každý stát funguje tak dlouho, dokud se mu daří ovládat ty, kteří ho živí. V současných demokraciích takových lidí velice rychle ubývá a naopak přibývají těch, kteří výdaje zvyšují.

To co nyní zažíváme, není pomíjivá krize, ale začátek úpadku, který může zastavit pouze systémová změna.