Diktatura věřitelů

Představme si uzavřenou ekonomiku. Zemědělci produkují potraviny, těžební společnosti prodávají suroviny, firmy zhotovují výrobky a služby. Stát si ze všeho bere podíl, který potřebuje pro své zaměstnance a jako náklad pro služby, kterými zdůvodňuje svoji existenci.

Pokud vládci státu neumí hospodařit, půjčují si od občanů na svůj provoz. Mnozí občané tím získávají podíl na příjmech státu. Provoz státu lze vylepšit, náklady snížit, ale úroků se stát nezbaví. Mohou nastat různé otřesy, ale majetek i občané zůstávají v příslušné Zemi, jen se mění jejich podíl na práci a majetku.

Realita je však jiná. Země si na světových trzích konkurují. Navíc existují země, které suroviny mají a země, které je nemají. Země, která produkuje suroviny, si může koupit výrobky kdekoliv. Může se výrobky „nasytit“ a nepotřebuje další, nemusí prodávat více surovin. O suroviny může také klesnout zájem. Když majitel omezí produkci surovin, nevzniká mu ztráta.

Každá země však suroviny potřebuje. Bez nich by nebylo teplo, energie, ani základ výrobků. Surovinami se nelze „nasytit“, jsou zapotřebí stále.

Země, která vyváží především výrobky (tedy práci) má při omezení poptávky vážný problém. Lidé vytvářejí náklady, i když nic neprodukují. Země s důkladným sociálním státem mají jako celek prakticky stálé fixní náklady. Firmy propustí nevyužité zaměstnance, takže je přímo neplatí. Zaplatí je však stát, a ten může získat peníze pouze od těch, kteří pracují a něco vlastní (lze jim něco vzít). Z vnějšího pohledu má země jako celek pořád stejné náklady, jen její firmy prodávají do světa méně výrobků. Země, která má potíže s prodejem svých výrobků si obvykle nemůže půjčit od svých občanů. Protože ti také nic nemají a sami si půjčují.

Země produkující výrobky si tedy půjčí od těch, kteří prodávají suroviny. Tím se příslušné zemi vše prodraží. V extrémním případě může taková země zaplatit na úrocích stejně jako za suroviny. Placením úroků dlužník nic nezískává, jen tím platí za svoji předchozí nezodpovědnost.

Když dluhy dosáhnou hodnoty, při které vzniká pochybnost o schopnosti platit úroky, věřitelé přestávají půjčovat. Co však s těmi penězi, které k vlastníkům surovin neustále proudí? Za výrobky a služby je nedokáže utratit. Kupuje tedy majetek v zadlužené zemi. To je to poslední za co může tu virtualitu směnit.

Globální situace je jistě komplikovanější. Čína nevyváží suroviny, ale výrobky. Podíl čínských výrobků na všech trzích roste. Nikdo je nemusí kupovat, může si je vyrobit sám. Problém je v tom, že vše vyrobí s vyššími náklady. Rozdíl v kvalitě, umožňující zdůvodnit vyšší cenu se postupně snižuje, ojediněle začíná i opak (nejen že to je levnější, ale i kvalitnější).

Země tedy nakupuje výhodně z Číny, ale jako celek má náklady, jako kdyby se ty výrobky vyráběly doma. Ty náklady však nezaplatí lidé v cenách čínského zboží, zaplatí je v platbách státu, který peníze přerozdělí těm, kteří nejsou schopni čínské práci konkurovat. Jsou tedy nezaměstnaní nebo zaměstnaní ve zbytečných státních úřadech. Náklady země jako celku jsou tedy pořád stejné, jen se v ní koná méně užitečné práce. Není to proto, že by lidé nechtěli pracovat. Je to proto, že jejich práce je vždy zatížena náklady státu. S touto přirážkou je práce lidí na globálních trzích stále méně prodejná.

Bez snížení nákladů státu, které se promítají, jako přirážka k ceně práce, se státy bez surovin nejen zadluží. Státy i lidé přijdou o majetek, protože z jeho rozprodeje platí výdaje a úroky. Stát to z těch lidí stejně nakonec vybere. Dokud toho bude schopen, budou ho věřitelé podporovat. Výsledkem je země, ve které jejím občanům a státu nic nepatří, stát neposkytuje žádné služby a všichni musí pracovat. Jen pracující člověk má pro věřitele hodnotu. Náklady na jeho reprodukci však musí být nižší než náklady jiných pracujících ve světě a to minimálně o úroky z dluhů, které děláme teď. Ostatní věřitel nařídí vyhubit. Z hlediska splacení dluhu jsou mu takoví lidé k ničemu.