Budoucnost Evropy

Většina Evropanů si neuvědomuje, že si žijí mnohem lépe, než šest miliard lidí na Zemi. Většina z Evropanů se ani v historii, tak dobře jako dnes materiálně neměla. Zlepšování se však zastavilo a přibývá lidí, jejichž situace se zhoršuje.

Mnoho lidí u nás žije z nároků. Ať už jsou to důchodci nebo kapitáloví rentiéři. Stát je neefektivní a politickobyrokratický aparát podvádí a krade. Vzájemně si sloužíme a vytváříme pohodlí (a navzájem se okrádáme). Využíváme výhod globalizované ekonomiky. Jsme zahrnuti spotřebním zbožím, které vyrobil lidé, kteří si nežijí tak dobře jako my.

Spotřebováváme ropu a musíme za ni zaplatit. Můžeme si peníze půjčit nebo „natisknout“. Prodejce ropy však v důsledku potřebuje konkrétní produkty a služby. V Evropě mnoho surovin nemáme, a proto musíme prodávat lidskou práci. V základu každý směňuje produkt za produkt. Peníze jsou jen prostředek směny.

Stále více zboží vyrábí v rozvojových zemích, ve kterých se šíří západní způsob výroby (který je na vyšší vývojové úrovni už překonaný). Také nakupují ropu a platí penězi. Peníze získávají výrobou zboží. Některé země dokáží dodávat na světový trh zboží ve stejné hodnotě, jako dováží. Většina však rozprodává majetek a půjčuje si. Globalizace nám přinesla pohodlí snadno dostupných produktů a služeb. Nyní se vyrovnává globální pracovní trh. Investorům se vyplatí investovat do „starých“ výrobních technologií v rozvojových zemích stále více. Růst evropské produktivity práce nestíhá kompenzovat výhodu levné lidské práce na nových trzích.

Evropa už několik let ztrácí podíl na světových trzích. Přesto neomezovala svoji spotřebu. Proto dnes dlužíme někomu dodat mnohem víc produktů, než dokážeme vyrobit a nespotřebovat. Proto je do zahraničí rozprodáván majetek. Situace mnoha lidí se zhoršuje a nevidí v budoucnu možnost reálného zlepšení. Svět nás zásobuje svými produkty „ze setrvačnosti“, ale už nás téměř nepotřebuje.

Staré struktury se pod tlakem korporací, které ze současného vývoje nejvíce profitují, snaží přesvědčit lidi, že první šok z globální restrukturalizace byla krize, která končí. Nic se však nezměnilo k lepšímu, jen se podařilo získat další zdroje na dluh a za „natištěné“ peníze. Úpadek se tím jen na chvíli zastavil. Je však zřejmé, že na nás už dlouho nebudou "v Číně dřít" a Arabové nám "levně dávat" ropu jen tak téměř, za nic. Stále více si uvědomují, že nás už nepotřebují.

Jediná cesta z úpadku je v obnovení konkurenceschopnosti.

Staré struktury se snaží skrytě přizpůsobit sociální komfort „Číně“. Postup je to funkční, ale rizikový. Může však selhat, protože se lidé vzbouří.

Já chci Evropu, která začne zvyšovat svoji tržní užitečnost zvýšením produktivity lidské práce. Věda, technologický rozvoj, široké využití Internetu jsou k tomu základním nástrojem.

Žádné řešení nebude pohodlné, ale naše situace se sama nezlepší, naopak bude se zhoršovat s naším klesajícím významem pro ty, které zatím dokážeme využívat.