Miroslavu Horníčkovi se zdáli klauni svým uměním nedostižní. Já si však myslím, že sám byl jedním z největších. Letos uplyne sto let od jeho narození.
Na pana Horníčka mám slabost. Líbilo se mi na něm, jak se nebál shodit. Jak s chutí popisoval svoji nešikovnost i slabosti. To neuměl ani jeho ctěný divadelní partner Jan Werich.
Mám na něj také několik vzpomínek. První je spojena s naším společným setkáním s Ljubou Hermanovou na počátku 90. let. Bylo moc zábavné. Moje poslední setkání s ním ze mě udělalo zloděje. Byli jsme spolu pozváni na vítání jara do knihkupectví vedle obchodního domu Kotva. Po programu, v němž jsme oba hovořili o svých knihách, jsme si povídali a já ho požádal, jestli by mi podepsal své Dobře utajené housle. „Samozřejmě, ale spěchám,“ povídal. Vzal jsem tedy jedny z regálu s tím, že se tam vrátím je zaplatit a pokračovali jsme ven. Cestou mi do knihy napsal vtipné věnování a pak začal cosi zajímavého vyprávět, že jsem na placení zapomněl. Došlo mi to až o několik let později, když knihu u Kotvy rušili. Doufám, že ne kvůli mně.
K letošním stým nedožitým narozeninám vydal Supraphon reprezentativní komplet nahrávek, zachycující padesát let Horníčkovy tvorby. 3CD-MP3 má název Dobře odtajněný Horníček. A co na něm najdete? „Abychom zachytili neznámé nahrávky, necháváme v několika případech více verzí téhož. To se týká například Předscén s Janem Werichem, nebo vlastních Horníčkových textů Chvála pohybu. Přinášíme záznamy řady her divadla Semafor s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli, neznámé verze již dříve vydaných pořadů a recitály dosud nevydané,“ upřesnila obsah výročního kompletu producentka Naďa Dvorská. Už se těším.
