Po únoru 1948 se stal uměle vytvořenou legendou, kterou komunisté potřebovali. Julius Fučík (později, když po něm úřady pojmenovaly v Holešovicích park kultury a oddechu, byl lidem familiérně nazýván Julda Fulda).
Julek, jak mu kamarádi říkali (Julius Fučík se jmenoval i jeho strýc, známý hudební skladatel z přelomu 19. a 20. století), se narodil v roce 1903 v Praze a po otci zdědil divadelní sklony. Na jevišti se objevoval už jako dítě, o jeho vášni svědčí i pozdější převleky, třeba když si lepil vousy a vydával se za profesora Horáka (přáteli byl přezdíván „dítě s plnovousem“). Ferdinand Peroutka to glosoval slovy: ‚Říkal, že se ukrývá před policií, když prchal před milenkou, která ho omrzela.‘
Uprchl do Bolívie?
Po maturitě studoval Fučík na filosofické fakultě a roku 1921 vstoupil do KSČ. Byl členem Devětsilu, Levé fronty a léta i šéfredaktorem Tvorby. Pracoval také v Rudém právu a působil jako jeho dopisovatel v Moskvě. Fučíkovy reportáže ze SSSR však byly velmi tendenční. „Zemi, kde zítra znamená již včera“ popisoval v růžových barvách, ačkoli věděl, že trpí bídou a stalinským terorem. V roce 1938 se oženil se svou soudružkou ve zbrani Gustou. Za svědky na svatbě jim byli Jan Šverma a později nechvalně proslulý Bedřich Reicin, kterého Fučíková po válce vinila z Julkova udání. Fučík byl zatčen v dubnu 1942, v následujícím roce byl odsouzen k trestu smrti a 8. září 1943 ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven oběšením (nikoli gilotinou, jak se učilo). Osud jeho tělesných ostatků není známý. Vznikaly i pověsti, že byl vlastně kolaborantem gestapa a jeho poprava byla zinscenována, aby unikl trestu. Dokonce se zmiňovalo, že uprchl do Bolívie, což ale nebyla pravda.
Dodatečná cenzura
Literární kritici u Fučíka oceňují jeho smysl pro dramatičnost a emocionální sdělení, ovšem s vysokým stupněm sebeprezentace, až narcisismu. O pravdivosti Reportáže psané na oprátce se dodnes vedou diskuse. Některé pasáže byly žijícími svědky zpochybněny (Riva Friedová-Krieglová), jiné byly na zásah ÚV KSČ raději vynechány (Gusta Fučíková prý už v roce 1964 žádala, aby byla kniha vydána v nezkrácené podobě, což se stalo až po roce 1989). Nejdiskutovanější je Fučíkova statečnost. Zaprvé: nikdo z jeho soudruhů nechápal, proč nepoužil proti gestapu při zatýkání ani jednu ze svých pistolí, což bylo pro odbojáře pravidlo, a místo toho je strčil do postele domácích a vyšel z úkrytu. Další záhada: v letech zatčení byl minimálně šestkrát viděn na různých místech Prahy v přátelském rozhovoru s komisařem gestapa Böhmem. Nabízelo se jediné vysvětlení - že své kolegy udal.
Konec "vysoké hry"
On sám přiznal, že u výslechů mluvil, ale jen o lidech, kteří už byli ve vězení nebo mrtví a že s Němci hrál „vysokou hru“. Peroutka k tomu poznamenal: ‚Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to.‘ Ředitel Krátkého filmu a předtím vyšetřovatel a jeden ze zakladatelů StB Kamil Pixa, v televizním dokumentu Uvnitř vnitra prohlásil, že Fučík udal, koho mohl. Tuto verzi sdílela i Marie Zápotocká, vdova po československém prezidentovi.
Ať to bylo jakkoli, po roce 1989 legenda neohroženého komunistického novináře, spisovatele a překladatele pohasla a nyní už skoro nikoho nezajímá.
