dík a karma...zajímavé.

Fučíkovy reportáže ze SSSR však byly velmi tendenční. „Zemi, kde zítra znamená již včera“ popisoval v růžových barvách, ačkoli věděl, že trpí bídou a stalinským terorem.

- toto bylo největší provinění proti lidem v ČSSR. Ne to, že udával koho mohl...

Paní Černá, to, jestli udával, neví nikdo stoprocentně, zato skutečnost, že pletl hlavy mladým lidem (staří mu na to asi neskákali) zrůdnou ideologií, je neoddiskutovatelný fakt.

Jsem rád, že alespoň někdo schvaluje, že nás nacisti toho narcise zbavili.

  Podle politických vězňů na Gestapu promluvil každý. Jenom to prý chtělo zjistit, co gestapák ví a to doznat a neříct nic navíc. Gestapo o proti StB si případy nevymýšlelo. Jinak Fučík zemřel hroznou smrtí. Po náletu na Berlín došlo k poruše gilotiny a tak se do její opravy věšelo na řeznické háky, které se pohybovaly po kolejnicích. Kat vzal vězně dal mu smyčku kolem krku a pověsil jej na hák a hák s oběšencem odsunul dál, bez ohledu  na to, zda osoba pověšená na háku ještě  žije. Smrt těch osob byla hrozná, umřeli na udušení.  No a šel na řadu další.  Musel bych v knize najít, kolik osob bylo ve dvou dnech takto usmrceno. Bylo to šílené číslo.

Milada Horáková prý umírala nekonečných sedm minut! Zdeněk Rytíř se nejvíc bál, aby neumřel na udušení. Z vlastní zkušenosti věděl, co to obnáší. Nakonec zemřel na infarkt. Umřít musíme všichni, ale nikomu nepřeju, aby odcházel z tohoto světa dlouho a v bolestech.

Rozkošná je příhoda, jak vznikl idealizovaný portrét Julia Fučíka. Panu profesoru Maxi Švabinskému přinesli po válce "mladí lidé v modrých košilích" fotografii, zda by z ní neudělal pěkný portrét. Mistrovi se do práce nechtělo, měl dost zakázek. I vymluvil se:

"Víte, já mám rád růžové beauloais a ono se teď nedá sehnat... Řekli že seženou. Tak jsem ten obrázek nakreslil a představte si, oni mi přivezli celou bednu toho nejlepšího beauloais!"

Pan profesor se nikdy nedozvěděl, koho to kreslil.

To je hezký 

...každá doba má své hrdiny, ikdyž se později ukáže, že jejich morální profil není tak ryzí, jak se zdálo nebo uvádělo...na tom nic nezměníme...takových hrdinů nám historie nabízí více...

Určitě máte pravdu.

Svůj souhlas potvrzuji KARMOU.

Děkuji

I vdova po Františku Kriegelovi Riva Kriegelová řekla, že Fučík mluvil. Za článek karma.

Stoprocentně to nemůže říct nikdo, kdo u toho nebyl, ale podle určitých insignií lze aspoň určit pravděpodobnost.

Komunisté potřebovali své svaté, své vzory, kterým vkládali do úst co aktuálně potřebovali a jejichž životopisy mnohdy předčily tu nejpokleslejší hagiografii. Ne nadarmo se autorita soudruhů ustálila až po jejich smrti, pokud to nebyla smrt oběšením na rudé smyčce.

Skutečných hrdinů se soudruzi báli, ale tím, jak se je snažili zlikvidovat, vyráběli nové.

Máte pravdu. Díky za návštěvu a váš názor.