Fotbal? Simulanti, lháři a psychopati

To, co se odehrává ve fotbale ve jménu vítězství, už nemá s principy slušného sportu nic společného. Blíží se to gladiátorským hrám na život a na smrt. Tím neříkám, že by se mělo hrát v rukavičkách, ale všechno má své meze.  

Luis Suárezsport.lidovky.cz

Někdy mám pocit, že po hřišti pobíhá dvaadvacet simulantů, kteří jsou ochotni upadnout při každém dotyku (i „nedotyku“) soupeře. Nezapomenu, jak jsem se styděl za Jana Rezka, když nafilmoval v rozhodujícím zápase se Skotskem o postup na ME 2012 penaltu a pak se dušoval (byť usvědčen kamerami), že tam kontakt se soupeřovou nohou byl. Kdo ho k takovému jednání vychoval? Nejspíš trenéři - tedy bývalí hráči, pro něž to asi bylo normou.

Nebo celý stadion vidí, že aut mají házet modří a hráči v bílém lžou, že někdo z modrých ještě balon tečoval. Co je to, proboha, za morálku?!

Anebo proč rozhodčí tolerují, když se při trestném kopu nebo rohu vzájemně drží obránci i útočníci kolem pasu nebo za dres? Copak neznají pravidla? A proč to zásadně neřeší UEFA a FIFA?

Sám jsem fotbal dlouho hrál (i když jen na zanedbatelné úrovni), ale nikdy by mě nenapadlo „zajet“ do soupeře bez míče s tím, že ho můžu zranit! To už považuju skoro za trestný čin. Skočit soupeři kolenem do zad, jako to udělal na MS 2014 kolumbijský obránce Juan Camilo Zúňiga Brazilci Neymarovi, a zlomil mu obratel, může udělat jen psychopat nebo zločinec. Stejně jako skosení Kostaričana Joella Cambella v nastaveném čase Maxi Pereirou, za což byl uruguayský hráč vyloučen. A tak dále a tak dále.

Starší čtenáři si určitě vzpomenou na předčasný konec kariéry jednoho z největších talentů české kopané Rudolfa Kučery, když ho udeřil loktem do hlavy obránce Górniku Zabrze Oślizło. Proč jsme se nepoučili a dodnes se toleruje hra lokty při výskoku (mám pocit, že třeba Libor Došek by se bez máchání rukou neuměl odrazit) a neudělují se za ni VŽDYCKY aspoň žluté karty?

Za vrchol pak považuji (už třetí) kousnutí uruguayského fotbalisty Luise Suáreze, který se bezprostředně po zápase směšně bránil tím, že to udělal nechtěně v pádu a přiznal se až na nátlak FC Barcelony, kam by měl po MS přestoupit.

Proč jsou hráči srabi a nejsou ochotni nést za své vědomé činy hněv (či posměch) fanoušků, eventuálně disciplinární trest? Proč jsou ochotni udělat pro úspěch svého mužstva a svou nehynoucí slávu cokoliv? Proč se nad tím už dávno nezamýšlejí (a nekonají) fotbalové orgány? 

Proč trenéři nevychovávají své svěřence k tomu, že důležitější než vítězství za každou cenu je pohledná hra, kvůli níž budou chodit do ochozů fanoušci a fair play?

Svoji úvahu zakončím oblíbenou floskulí – některé věci (ve fotbale) mi hlava nebere. A to jsem úmyslně vynechal fotbalovou korupci. A rozhodčí. To jsou kapitoly samy pro sebe.