Úhel pohledu.

„Tak nám zase změnili zimní čas na letní, pani Műlerová.“ Posteskl by si určitě Švejk, kdyby k tomu měl příležitost. 

V neděli ráno, když jsem vstávala do práce o hodinu dříve než obvykle a za okny byla opět tma jako v ranci, povzdechla jsem si.

„Tak ještě minimálně čtrnáct dní, než zase pojedu do práce za světla."

Nemám ráda zimní měsíce.Nejen protože je zima, ale když ještě napadá sníh, jsem na pokraji zhroucení.Jsem celkem znechucena, nikoli překvapena, jako naši silničáři.Nejenže mi vadí to bílé svinstvo co stále padá, ale hlavně tma.Když k tomu ještě sedím za volantem svého automobilu, prší nebo sněží, protijedoucí auta mě osvětlují a já pokaždé,když dojedu na místo určení, děkuji prozřetelnosti a štěstěně, že jsem nikoho neporazila, nezranila ani nezabila.Zní to sice komicky, ale stav mé mysli a nervové soustavy v těchto případech vezme za své.Nadávám a proklínám chodce, kteří se zčista jasna objeví na přechodu,ale i mimo něj, aniž by mi dali možnost je zaregistrovat.Navíc mají na sobě tmavé oblečení a ozářena protijedoucími vozy je prostě zahlédnu na poslední chvíli.To pak ze mě padají výrazy, že by se za ně nemusel dlaždič stydět.Držím křečovitě volant,dupnu na brzdu, oči mám přilepené na čelním skle a myslím si něco o domácích zvířatech obecně.

Co se však stalo dnes ráno, mi otevřelo oči.Přestože pršelo, bylo docela teplo, vzala jsem si na sebe jarní kabát černé barvy.Před lety jsem si jej koupila v sekáči za pár korun sice jako funglovku, ale i když to na něm začíná být vidět, mám k němu osobní vztah a nehodlám se ho zbavit, dokud na mě bude držet.

Po cestě do zaměstnání jsem se zastavila v trafice pro nějaké pití, a žvýkačky.Zamkla jsem auto a s deštníkem, podotýkám tmavě modré barvy jsem se přehnala na protější stranu ulice.Zaslechla jsem sice kvílení brzd,ale jako by se mě to netýkalo, klidně jsem si to mašírovala dál.Teprve až se za mnou na chodníku ozval mužský hlas, který na mě hulákal něco ve smyslu, jestli mě omrzel život, tak ať jdu skočit pod vlak.Ne pod jeho auto, pochopila jsem, že to patří mě.

Musela jsem se nad sebou hluboce zamyslet a uznala jsem, jak snadno se člověk stane bezohledným chodcem v okamžiku, kdy pustí volant z ruky.Černého kabátu se nevzdám ani po dnešní zkušenosti.Ale pro příště si dám větší pozor.