Mít práci je jeden z hlavních aspektů života, protože v ní trávíme většinu času. Podle posledních průzkumů, máme nejnižší nezaměstnanost v novodobé historii země a v Evropě vůbec.
Přesto jsem zařazeni mezi rozvojové země, právě kvůli nízkým platům, kterými jsme hodnoceny za svou práci.
O Češích je všeobecně známo, že jsme velice zruční, máme všeobecný přehled a umíme se postavit ke každé práci. Jsou však i profese, kde zručnost a dovednost nehraje až zase takovou roli. Jedná se o profese, které se zabývají službou lidem. Teď mám na mysli především profese jako učitelské a zdravotně – sociální.
O učení toho moc nevím, ale co vím docela dobře a mám srovnání, jak to vypadá v profesích zdravotně - sociálních. Všichni víme, že platy v těchto oblastech jsou, mírně řečeno směsné. Pravda, můžeme namítnout, že když se někdo rozhodne pro takovou práci, měl by jí dělat se záměrem pomáhat lidem. Ale i my chceme jíst, bydlet, chceme jet na dovolené a v neposlední řadě také myslíme na budoucnost a chtěli bychom si z výplaty alespoň malou část odložit na lepší či horší časy. To je však mnohdy problém, jelikož žijeme od výplaty k výplatě.
Co když se mezi námi najde blázen, kterému nejde ani tak o peníze, ale prostě má svou práci rád a chce v ní být šťastný. Hledáme to pravé celý život a málo komu se podaří najít práci snů. Uděláme rozhodnutí, změníme místo působení, ale brzy přijdeme na to, že to byl špatný krok. Každý den to ve vás křičí, že je to špatně, kde jsme. Od toho se odráží pak vše v našem životě. Zdraví, vztahy…
Co v takovém případě? Má jít člověk proti sobě a z falešné loajality zůstat tam kde je a nějak to doklepat do důchodu, nebo má hledat to pravé a když to najde, prostě jít za svým snem i za cenu, že si platově až zase tak moc nepolepší?
