Nejsem paparazzo, ani potrhlá fanynka abych se pokaždé zhroutila k nohám známé osobnosti, a že jsem jich už pár potkala.
Tentokrát jsem však neodolala.
Měla jsem tu čest, setkat se osobně s paní Květou Fialovou. Byl to pro mě neočekávaný a nezapomenutelný zážitek. Pověst, jaká předchází Dámu českého filmu je, jak jsem se mohla přesvědčit více než pravdivá.
Doufám, že se na mě paní Květa nebude zlobit, když v tomto článku uvedu podrobnosti, které by možná raději nechala bez povšimnutí. Přesto se odvážím, protože to jak na mě zapůsobila mi dává jistotu, že žena jejího formátu mi odpustí tuto nediskrétnost.
V našem regionu se často vyskytují pražští herci, kteří jezdí hrát do našich divadel. Jejich povolání ač se to nezdá, vyžaduje mnoho energie a tak se občas stane, že se některému z nich udělá nevolno, protože výkony, které na jevišti podávají zasluhují naše uznání.
Pracuji jako ošetřovatelka v nemocnici a vím, že u nás byla ošetřena nejedna celebrita. Většinou se to roznese rychlostí blesku a málokdo je tak mlčenlivý aby si ponechal tuto informaci pro sebe. Samozřejmě nikdy se nezachází do podrobností, ale kolují zvěsti o tom, jaký ten dotyčný byl, jak vypadal, jak se choval a podobně.
Jistého dne, už si ani nepamatuji kdy to bylo, protože to není důležité, proletěla zpráva, že je na ambulanci paní Květa Fialová. Nejsem paparazzo, ani potrhlá fanynka, ale tentokrát jsem neodolala. Musela jsem se jít na tuto ženu podívat a pokud mi to situace dovolí i ji pozdravit a vyjádřit jí svůj obdiv jako k herečce, ale hlavně jako k ženě a člověku.
Měla jsem štěstí.
Při vstupu do ambulantní čekárny, jsem si očima projela všechny sedící pacienty a až na podruhé, jsem si všimla ženy sedící stranou, ale ne tak, aby se dělila od ostatních pacientů. Poznala jsem ji okamžitě. Působila klidně a trpělivě čekala na další vyšetření.
Odvážila jsem se a spolu se svou kolegyní jsme k ní přistoupili a oslovili jsme ji. Podívala se na nás, lehce se usmála a pozdravila nás způsobem sobě vlastním. Jako by potkala staré známé, které zná léta, jen s nimi na chvíli ztratila kontakt.
„Ahoj holky " řekla.
Pozdravili jsme ji a ona se živě zajímala o to, jak se máme, pochválila naši nemocnici a vůbec se chovala jako by se nic nedělo. Připustila, že je unavená, ale řekla že miluje nemocnice, protože to tam žije. Byla nenalíčená a únava na ni byla sotva znatelná, přesto vypadala úžasně. Záře, která z ní vycházela zasáhla všechny z nás, kteří jsme kolem ní stáli.
Byla neobyčejně lidská, přátelská a pro mě to byl nejsilnější zážitek mého života. Měla jsem možnost pozdravit „ sestru čarodějku, buddhistku", Paní Květu Fialovou.
Z tohoto setkání jsem si odnesla fotografii s věnováním, ale hlavně poznání, jak úžasná je to žena.
Chtěla bych jí touto cestou poděkovat za její lidskost a člověčenství.
