Má cenu, brečet nad rozlitým mlékem?

  Někdy uděláme něco, čeho potom litujeme.

Jenže už se to stalo a nejde to vzít zpět.K unáhleným závěrům nás často vede nedostatek informací a když je získáme, je už většinou pozdě.V afektu jednáme zbrkle a mnohdy tak poškodíme člověka, který si to ani nezaslouží.Jenže my taky máme své city a když se nám dostane kusých, nebo neúplných informací jsem ošizeni o možnost, srovnat si to v hlavě.

Pokud svým chováním ublížíme někomu, na kom nám záleží a on nechce přiznat, že sám svým způsobem nese na celé věci  vinu, právě pro nedostatek informací, které protistraně poskytl, je spoluodpovědný za vývoj situace.

Proč tento složitý úvod?

Jsem zbrklá a dělám neuvážené závěry situací, které se mě týkají.Jakmile zjistím, že jsem byla nějakým způsobem uvedena v omyl, je celkem jedno zda úmyslně nebo ne, je to jako by mi zamával červeným hadrem před očima.Krev se mi začne vařit a zjištění, že člověk, kterému jsme bezmezně věřila zasáhl mé nejcitlivější místo, to je důvěra v něj. V takových chvílích ztrácím soudnost a kopu kolem sebe.

Samozřejmě po chvíli se uklidním a pak zjišťuji škody, které jsem napáchala. Lítost, která mě zasáhne, je bezbřehá, ale když je protistrana stejně impulsivní jako já, je těžké se domluvit.

Jsem toho názoru, že lidé by měli být k sobě upřímní a pokud se považují za přátele tím víc.

Vím, že člověk, kterému jsou určeny tyto řádky, je nikdy nebude číst. Je to moje zpověď a snaha se ospravedlnit sama před sebou.

A rada na konec.

Dvakrát měř a jednou řež!

Asi se to nikdy nenaučím!