Jsem ráda, že bydlím na vesnici.

  Včera jsem po dlouhé době navštívila krajské město.

Pěkné počasí vylákalo lidi ven a tak přestože bylo pozdní odpoledne, mnozí kteří se vraceli z práce nespěchali, užívali si krásného dne.Kolem domů na sídlištích se procházely maminky se svými dětmi, lidé si užívali procházky se svými čtyřnohými miláčky a vůbec město ožilo.Tráva je zelenější, začíná kvést zlatý déšť a vůbec už to konečně vypadá jako skutečné jaro.

Kdysi jsem také žila ve městě, to v době, kdy naše děti byly malé ale nikdy jsem je nenechala volně běhat po sídlišti, tak jak jsem to viděla včera.

Byla jsem v šoku, když jsem potkala v místech hustého provozu pobíhat skupinku dětí v rozmezí od tří do pěti let.Šikovná děvčátka v letních šatičkách si bez dozoru poskakovala mezi přijíždějícími a parkujícími auty.Překvapilo mě to, protože si nedovedu představit, že bych v tomto věku pustila své dítě, takhle běhat.Mám tříletou vnučku a při představě, že bych ji viděla pobíhat mezi auty a skotačit, mi naskočila husí kůže.

Mám opravdu bujnou fantazii, ale nemusím ji nijak zvláště provokovat, abych si dovedla představit, co všechno se může stát.

Copak se ty matky o své děti už vůbec nebojí? Zvláště v dnešní době?

Vím, že přehnaná starostlivost, potlačuje osobnost dítěte a že pro jeho zdravý růst je nutné, aby se samo projevilo a prokázalo životaschopnost.

Ale tímto způsobem?