Čarodějky-díl třináctý

  Když zaslechla klusající krok koně, nesoucího svého vyděšeného pána, její strach se zmírnil, ale ostražitost zůstala.Dobře věděla, že ještě nemá vyhráno, protože špeh byl příliš mladý a jeho zkušenější bratři ověří pravdivost jeho tvrzení.Noc se loučila a nastupoval den, když konečně povolila smysly, které měla ve střehu.Teď už nepřijdou, ale stále hrozilo nebezpečí, že se mohou vrátit další noc.  

Šla zatopit, aby se přesvědčila, zda hrozba pominula, ale plameny tentokrát nic neukázaly a tak se uklidnila.Pojedla trochu suché placky a vydala se k ohňům, které zakládala spolu s ostatními obyvateli osady.Všem řekla, aby si udělali nový základ na další noc a jakmile zahlédnou její oheň  ať zapálí i ty své.

Někteří muži se na ni dívali s podezřením, protože nic v noci nezpozorovali, jiní dobře znali její matku a věděli o síle, kterou užívala a věřili tedy i její dceři.Všichni ale přislíbili, že ohně zapálí, jakmile to bude nutné. Tak samo slíbili, že jakmile jeden z nich zahlédne nebo zaslechne něco podezřelého, zapálí svůj oheň, aby se ostatní mohli přidat.Všichni doufali, že snad tentokrát uniknou nájezdům a že tedy blížící se zima, nebude tak krutá.

„ Otec mi o tobě vyprávěl." Zaslechla za svými zády, když odpočívala u posledního souseda, než se vydala cestou domů.Čekala kovářku se svým mužem a taky ostražitě sledovala okolí, zda je někdo nepozoruje a tak zjistí, že se ve vesnici nic závažného neděje.Doufala jen, že strach z nemoci jim poskytne jistý klid.Ale nemohla  si být jista.

Ohlédla se, aby se podívala po původci hlasu. Musela si zastřít oči dlaní, protože z pozice ve které seděla, ji slunce bránilo podívat se do tváře člověku, který ji oslovil.Mladík byl dobře rostlý, měl tmavé vlasy a když se postavila, aby se mu podívala do očí, zatočila se ji hlava.Byly tak hluboké,tmavé až uhrančivé a zvědavost, kterou v nich zahlédla ji pobavila.

„ Záleží, co ti pověděl." Odpověděla a dál se mu dívala do očí.

„ Říkal, že jsi čarodějka." Řekl pomalu a nepřestával ji pozorovat.Zvědavost vystřídala obdiv.

„ To jsem! Po matce." Pravila hrdě.

„ Představoval jsem si tě jinak," pokračoval a nespouštěl z ní oči.

„ Myslel sis, že mám kratší nohu a hrb?" otázala se s pobavením a nemohla dále skrývat smích a na plno ukázala krásné bílé zuby, které lemovaly plné, vláčné rty.Ohníčky, které ji zaplály v očích mu učarovaly.Černé husté vlasy, spletené do copu a krátké pramínky ji poletovaly kolem tváře, neustále je odhrnovala. Ten zvyk znal u své matky,ale její vlasy už byly šedivé a bez života, zatímco vlasy mladé čarodějky se leskly ve slunci.

„ Jak se jmenuješ? " zeptala se a čekala na odpověď.

„ Říkají mi Dervan."

„ Matka dobře věděla co dělá, když ti dala takové jméno.Budeš statečný a plný síly."

„ Matka to říká taky.Ale to jméno, mi dala tvoje matka.Když jsem se narodil řekla, že jsem bojovník, který měl přijít, aby vedl lid. Když mi to matka vyprávěla, moc jsem tomu nerozuměl, ale cítím, že síla, která ve mně dřímá, je nezkrotná a někdy nezvladatelná."

Znovu na ni pohlédl, aby se potěšil pohledem na krásnou dívku, která jej začala zajímat víc, než všechny ostatní.Připadalo mu zvláštní, že ji doposud nepotkal. Určitě by si ji všiml.

Cítila jak se v ní probouzí něco, co doposud neznala.Vzrušení ji vhánělo  ruměnec do tváře a tlak, který ji stoupal z podbřišku k srdci ji překvapil.Musela sklonit hlavu, aby se nadechla a našla rovnováhu.Netušila co to znamená, ale byla si jista tím, že si jeho obraz ponechá v hlavě dlouho a pravděpodobně na něj nezapomene.

Vzpomněla si na matčina slova, aby si našla silného, statného muže, který ji pomůže zachovat rod.Znovu mu pohlédla do očí a věděla, že je to on.